Hubert Ripka, československý diplomat a politik

Hubert Ripka (1895-1958) je i dnes pro mnoho Čechů neznámou postavou. Jméno tohoto novináře a politika, který musel ve svém zivotě několikrát bojovat za československou nezávislost, zmizelo na dlouhá léta z učebnic dějepisu. Komunisté ho označili za "jednoho z hlavních iniciátorů protilidového převratu v únoru 1948." Od roku 1989 se historikové snazí začlenit Ripku v dějinách zpět na místo, kam patří. Roku 1991 mu byl udělen in memoriam řád TGM - první krok k jeho rehabilitaci.

Ripka se podílel na československém politickém zivotě v první polovině 20-tého století, kdy sla jeho země z jedné tragické události do druhé. Jeho zivot připomíná dramatický osud Edvarda Benese, který byl nucen se na sklonku svého zivota podílet na zničení svých celozivotních ideálů. Ripka se dočkal podobného údělu : jeho důvěru zklamali Francie i Sovětský svaz, ve kterých viděl obránce československé nezávislosti.

Ripka vyspíval v období první světové války, které bylo poznamenáno atmosférou boje za národní nezávislost. Během studií se seznámil s Edvardem Benesem, který se stal, zároveň s T. G. Masarykem, jeho politickým vzorem. Po ukončení studia historie, zeměpisu a filologie Ripka krátce pracoval jako archivář, poté začal novinářskou kariéru. Jiz od mládí se zajímal o zahraniční politiku, zde tedy mohl uplatnit své bohaté znalosti předevsím jihovýchodní Evropy. Od poloviny dvacátých let přispíval do významných periodik jako je Slovanský přehled či Peroutkova Přítomnost. Své znalosti pak doplnil četnými cestami, mimo jiné do Sovětského svazu a do Francie.

Důvody Ripkovy slabosti pro Francii můzeme najít také v jeho citovém zivotě: ozenil se s Noémi Schlochow, která byla původem z Alsaska. Svými překlady českých autorů významně přispěla k rozvoji česko-francouzských vztahů. Ripkova orientace na Francii vsak pro něj brzy byla také zdrojem vnitřního rozporu : « mnichovská zrada » ze září 1938 na něj hluboce zapůsobila. Tato událost pro něj znamenala konec národní nezávislosti a přiměla ho k emigraci.

Prvním útočistěm československé emigrace se stala jako v dobách první světové války Paříz, po jejím pádu pak Londýn. Zde se stal Ripka členem exilové vlády a po boku Jana Masaryka určoval československou zahraniční politiku. Vzhledem k mezinárodní situaci se jako nejvýhodnějsí jevila aliance se Sovětským svazem. Ripka proto roku 1943 opěvoval podepsání československo-sovětské smlouvy jako jeden z nejvýznamnějsích činů exilové vlády a viděl v této smlouvě záruku nezávislosti své země. Po francouzském zklamání tedy přisel na řadu Sovětský svaz, který měl pro Československo hrát roli « ochranné velmoci. »

V « mezidiktátorském » období let 1945-1948 Ripka vykonával funkci ministra zahraničního obchodu. Vzhledem k tomu, ze mnoho ekonomických otázek mělo politické pozadí (např. otázka československého uranu), přesahovalo pole jeho působnosti ekonomickou tematiku. Základem jeho politiky byla i nadále spolupráce s východem vyvázená spojenectvím se západními zeměmi. Snazil se orientovat československou ekonomiku na západ, zatímco politicky se Praha čím dál více obracela k Moskvě. Začátek studené války vsak jasně naznačoval, ze Československo nemůze být mostem mezi západem a východem, ale ze si bude muset vybrat. Ripka byl vsak odhodlaný bít se az do konce a doufal, ze se dá s komunisty dohodnout po dobrém. Během únorové vládní krize viděl jako jediné řesení podání demise, která by zabránila komunistům chopit se moci. Ripka se zřejmě inspiroval francouzským příkladem z podzimu 1947, kdy byli komunisté donuceni odejít z vlády. Proto je tedy povazován za jako autora této myslenky, která naopak usnadnila komunistům převzetí moci.

Po « vítězném únoru » se Ripka jako hlavní představitel opozice a člen ČSNS ocitl v nebezpečí zivota. S pomocí francouzských přátel jeho zeny Ripkovi zorganizovali tajný útěk do Francie, který se zdařil az na druhý pokus. Z obránce československé demokracie se tedy Ripka stává politickým psancem a podruhé v zivotě nachází útočistě ve Francii. Zbytek svého zivota pak strávil v emigraci. Během pobytu ve Spojených státech byl paradoxně nařčen z komunistického smýslení. To ho přimělo k odjezdu do Velké Británie, kde také zemřel.

Ripkovo frankofilství bylo na počátku dvou protikladných citů : hořké zklamání z francouzské zrady roku 1938 a vděčnost za záchranu zivota o deset let později. Z prosovětského opojení definitivně vystřízlivěl az při únorovém vítězství komunistů. Ve svých pamětech, které nazval « Únorová tragédie » sám píse : « Sovětskému svazu jsme nepodlehli následkem své přátelské politiky vůči Moskvě, nýbrz navzdory této politice. » Znamená to tedy, ze zádná jiná alternativa nez komunistická ani nebyla mozná ?

Tento článek najdete ve francouzstině na stránkách
RADIO PRAGUE
pod jménem Zuzana Kolouchová
28/7/2005