Francouzské potíže s napoleonskou legendou
[Dějiny a současnost, 1/2006]
V den dvoustého výročí bitvy u Slavkova to ve Francii vypadalo, jako by se její představitelé za Napoleona styděli. I když je dnes slavkovské střetnutí hodnoceno historiky jako „jedno z nejpozoruhodnějších vítězství vojenské historie všech dob“ (Michel Mourre), letošní oslavy vůbec neodpovídaly francouzské tradici velkolepých oslav významných historických událostí. Na první stránky novin se dostaly debaty o nutnosti vyzdvihnout nejen Napoleonova slavná vítězství, ale i stinnou stránku jeho osobnosti, o které se tolik nemluví. Jeho osoba je však pouze malou částí dlouhodobé polemiky o interpretaci národní historie, která se přenesla z historických kruhů do politických sfér. Je tedy namístě položit si otázku, proč právě slavkovské výročí oživilo tyto diskuze.
V pátek 2. prosince se na pařížském náměstí Vendôme, které zdobí sloup ulitý z nepřátelských zbraní ukořistěných u Slavkova, konala pouze skromná oslava. Neúčast prezidenta Chiraca a premiéra de Villepina byla vykládána jako jejich „neschopnost vyrovnat se s minulostí země.“ Premiér je navíc známý svým obdivem k Napoleonovi, kterému věnoval před několika lety publikaci Cent jours ou l’esprit du sacrifice (Sto dní aneb smyl pro oběť), jež obržela Velkou cenu Napoleonovy nadace. O další překvapení se vláda postarala zrušením velkolepé výstavy o Napoleonovi, která měla být k shlédnutí v Muzeu zbraní vedle Invalidovny, místě posledního odpočinku císaře. Ředitel Napoleonovy nadace Thierry Lentz reagoval v deníku Le Monde slovy: „Francouzi mají strach ze své vlastní historie.“
Naprostý nezájem vlády vyvolal údiv příznivců Napolena. Podle Joachima Murata, potomka slavného maršála velké armády, tak země zapomíná na své kořeny, protože „období konzulátu a císařství je neoddělitelné od francouzské revoluce.“ Napoleonově legendě zůstali letos věrni snad jen studenti vojenské školy Saint-Cyr, kteří si pravidelně připomínají slavkovské vítězství. Tato tradice začala polštářovými bitvami v prostorách školy, od roku 1956 se každý rok odehrává opravdová rekonstrukce bitvy. Vůdcovskou uniformu si oblékne vždy nejlepší student školy.
Dalším paradoxem nezájmu vlády je to, že se Francouzi účastnili letošních oslav dvoustého výročí bitvy u Trafalgaru, kam vyslali také výkvět svého loďstva - letadlovou loď Charles de Gaulle. Byli tak letos více přítomni na oslavách své velké námořní porážky, které bývá přikládán stejný význam jako bitvě u Slavkova. Podle historika Jeana Tularda navíc tato porážka předznamenala „Napoleonovu prohru ve válce s Londýnem.“
Napoleon je dodnes ve Francii kontroverzní postavou dějin s dvěma tvářemi: do roku 1804 (jiní historikové uvádějí za mezník rok 1799) můžeme mluvit o nadšeném revolucionáři Bonapartovi, který zachránil zemi před invazí zahraničních vojsk a o zákonodárci, který vydal dodnes platný občanský zákoník. Císař Napoleon je však jiný člověk: je tím, kdo si podmanil téměř celou Evropu a v honbě za vlastní slávou nešetřil lidské životy. Americký historik Steven Englund připouští, že je rozporuplné oslavovat vítězství, které „posílilo režim, jež se choval k celé Evropě jako koloniální velmoc.“
Hlavní bouři neshod však vyvolala kniha guadalupského spisovatele Clauda Ribbese Le Crime de Napoléon (Napoleonův zločin), která vyšla u příležitosti slavskovských oslav. Autor chce „poukázat na fakta, která pošramocují Napoleonovu pověst,“ a to především na obnovení otroctví z roku 1802. Nevybíravým způsobem ho přirovnává k Hitlerovi, který podle Ribbese považuje Napoleona za svého předchůdce. Vydavatel se snaží přitáhnout čtenáře použitím ještě agresivnějšího tónu : „Více než milion osob odsouzených k smrti, genocida za použití plynových komor, deportační plán, koncentrační tábory a rasové zákony (...). Proč se dnes Francie snaži udělat z tohoto „řezníka černochů“ národního hrdinu?“
Historikové odmítají toto nařčení s tím, že se nejedná o seriózní historickou práci a že se autor knihy dopustil anachronismu, když posuzuje Napoleonovy činy dnešními měřítky obohacenými o pojmy jako např. zločin proti lidskosti. K této polemice se v listu Le Figaro vyjádřil i jeden z nejuznávanějších francouzských historiků Emmanuel Le Roy Ladurie: „Znamená to, že v budoucnu vláda zakáže oslavy výročí všech králů, od Ludvíka XIII. po Ludvíka Filipa kvůli tomu, že byli spoluviníky obchodu s otroky?“
Toto kontroverzní téma však má ještě politické pozadí. V únoru tohoto roku parlament odhlasoval zákon, který vyzývá učitele dějepisu, aby při výuce nezapomněli zdůraznit „pozitivní úlohu francouzské kolonizace.“ Tento zákon vyvolal bouři nesouhlasu mezi historiky. Podle Maxe Galla je nepřípustné, aby vláda diktovala učitelům, jak mají vyučovat dějiny. Nový zákon, jehož zrušení bylo na konci listopadu zamítnuto, zasáhl také citlivé místo obyvatelů bývalých kolonií. Francouzi původem ze zámoří proto v sobotu „oslavili“ Napoleonovo slavkovské výročí manifestací před Invalidovnou, kde protestovali proti falšování historie a násilí, jež slavný vojevůdce napáchal v jejich zemi.Bilance slavkovských oslav ve Francii je tedy důvodem k zamyšlení nad výkladem národní historie, neboť otřásla napoleonskou legendou. Ani obraz rekonstrukce bitvy v blízkosti Tvarožné nebyl bez chyby: francouzské kanály sice zařadily do svého programu příspěvky přímo z bojiště, deník Le Monde však v jednom titulku psal o „bitvě u Slakvova (sic).“ Sám Napoleon se středem zájmu politických kruhů. Jak napsal týdeník Le Point, Francie má zřejmě strach, že „císařova památka ještě dostatečně nevychladla.“ Americký historik Steven Englund ironicky dodává, že Francouzi mají ještě šestnáct let na rozmyšlenou (do 5. května 2021), jak naloži s napoleonskou legendou.
V den dvoustého výročí bitvy u Slavkova to ve Francii vypadalo, jako by se její představitelé za Napoleona styděli. I když je dnes slavkovské střetnutí hodnoceno historiky jako „jedno z nejpozoruhodnějších vítězství vojenské historie všech dob“ (Michel Mourre), letošní oslavy vůbec neodpovídaly francouzské tradici velkolepých oslav významných historických událostí. Na první stránky novin se dostaly debaty o nutnosti vyzdvihnout nejen Napoleonova slavná vítězství, ale i stinnou stránku jeho osobnosti, o které se tolik nemluví. Jeho osoba je však pouze malou částí dlouhodobé polemiky o interpretaci národní historie, která se přenesla z historických kruhů do politických sfér. Je tedy namístě položit si otázku, proč právě slavkovské výročí oživilo tyto diskuze.
V pátek 2. prosince se na pařížském náměstí Vendôme, které zdobí sloup ulitý z nepřátelských zbraní ukořistěných u Slavkova, konala pouze skromná oslava. Neúčast prezidenta Chiraca a premiéra de Villepina byla vykládána jako jejich „neschopnost vyrovnat se s minulostí země.“ Premiér je navíc známý svým obdivem k Napoleonovi, kterému věnoval před několika lety publikaci Cent jours ou l’esprit du sacrifice (Sto dní aneb smyl pro oběť), jež obržela Velkou cenu Napoleonovy nadace. O další překvapení se vláda postarala zrušením velkolepé výstavy o Napoleonovi, která měla být k shlédnutí v Muzeu zbraní vedle Invalidovny, místě posledního odpočinku císaře. Ředitel Napoleonovy nadace Thierry Lentz reagoval v deníku Le Monde slovy: „Francouzi mají strach ze své vlastní historie.“
Naprostý nezájem vlády vyvolal údiv příznivců Napolena. Podle Joachima Murata, potomka slavného maršála velké armády, tak země zapomíná na své kořeny, protože „období konzulátu a císařství je neoddělitelné od francouzské revoluce.“ Napoleonově legendě zůstali letos věrni snad jen studenti vojenské školy Saint-Cyr, kteří si pravidelně připomínají slavkovské vítězství. Tato tradice začala polštářovými bitvami v prostorách školy, od roku 1956 se každý rok odehrává opravdová rekonstrukce bitvy. Vůdcovskou uniformu si oblékne vždy nejlepší student školy.
Dalším paradoxem nezájmu vlády je to, že se Francouzi účastnili letošních oslav dvoustého výročí bitvy u Trafalgaru, kam vyslali také výkvět svého loďstva - letadlovou loď Charles de Gaulle. Byli tak letos více přítomni na oslavách své velké námořní porážky, které bývá přikládán stejný význam jako bitvě u Slavkova. Podle historika Jeana Tularda navíc tato porážka předznamenala „Napoleonovu prohru ve válce s Londýnem.“
Napoleon je dodnes ve Francii kontroverzní postavou dějin s dvěma tvářemi: do roku 1804 (jiní historikové uvádějí za mezník rok 1799) můžeme mluvit o nadšeném revolucionáři Bonapartovi, který zachránil zemi před invazí zahraničních vojsk a o zákonodárci, který vydal dodnes platný občanský zákoník. Císař Napoleon je však jiný člověk: je tím, kdo si podmanil téměř celou Evropu a v honbě za vlastní slávou nešetřil lidské životy. Americký historik Steven Englund připouští, že je rozporuplné oslavovat vítězství, které „posílilo režim, jež se choval k celé Evropě jako koloniální velmoc.“
Hlavní bouři neshod však vyvolala kniha guadalupského spisovatele Clauda Ribbese Le Crime de Napoléon (Napoleonův zločin), která vyšla u příležitosti slavskovských oslav. Autor chce „poukázat na fakta, která pošramocují Napoleonovu pověst,“ a to především na obnovení otroctví z roku 1802. Nevybíravým způsobem ho přirovnává k Hitlerovi, který podle Ribbese považuje Napoleona za svého předchůdce. Vydavatel se snaží přitáhnout čtenáře použitím ještě agresivnějšího tónu : „Více než milion osob odsouzených k smrti, genocida za použití plynových komor, deportační plán, koncentrační tábory a rasové zákony (...). Proč se dnes Francie snaži udělat z tohoto „řezníka černochů“ národního hrdinu?“
Historikové odmítají toto nařčení s tím, že se nejedná o seriózní historickou práci a že se autor knihy dopustil anachronismu, když posuzuje Napoleonovy činy dnešními měřítky obohacenými o pojmy jako např. zločin proti lidskosti. K této polemice se v listu Le Figaro vyjádřil i jeden z nejuznávanějších francouzských historiků Emmanuel Le Roy Ladurie: „Znamená to, že v budoucnu vláda zakáže oslavy výročí všech králů, od Ludvíka XIII. po Ludvíka Filipa kvůli tomu, že byli spoluviníky obchodu s otroky?“
Toto kontroverzní téma však má ještě politické pozadí. V únoru tohoto roku parlament odhlasoval zákon, který vyzývá učitele dějepisu, aby při výuce nezapomněli zdůraznit „pozitivní úlohu francouzské kolonizace.“ Tento zákon vyvolal bouři nesouhlasu mezi historiky. Podle Maxe Galla je nepřípustné, aby vláda diktovala učitelům, jak mají vyučovat dějiny. Nový zákon, jehož zrušení bylo na konci listopadu zamítnuto, zasáhl také citlivé místo obyvatelů bývalých kolonií. Francouzi původem ze zámoří proto v sobotu „oslavili“ Napoleonovo slavkovské výročí manifestací před Invalidovnou, kde protestovali proti falšování historie a násilí, jež slavný vojevůdce napáchal v jejich zemi.Bilance slavkovských oslav ve Francii je tedy důvodem k zamyšlení nad výkladem národní historie, neboť otřásla napoleonskou legendou. Ani obraz rekonstrukce bitvy v blízkosti Tvarožné nebyl bez chyby: francouzské kanály sice zařadily do svého programu příspěvky přímo z bojiště, deník Le Monde však v jednom titulku psal o „bitvě u Slakvova (sic).“ Sám Napoleon se středem zájmu politických kruhů. Jak napsal týdeník Le Point, Francie má zřejmě strach, že „císařova památka ještě dostatečně nevychladla.“ Americký historik Steven Englund ironicky dodává, že Francouzi mají ještě šestnáct let na rozmyšlenou (do 5. května 2021), jak naloži s napoleonskou legendou.
posted by ZL at 11:51 dop.
0 Comments:
Přidat komentář
<< Home