Potíže s francouzsko-německou učebnicí dějepisu
[Dějiny a současnost, 6/2005]
Ve školním roce 2006-7 by francouzští a němečtí studenti středních škol mohli dostat společnou učebnici dějepisu. Takový je závěr politických jednání, která začala v lednu 2003 u příležitosti 40. výročí podepsání Elysejské smlouvy. Učebnice evropské historie jsou však na trhu již delší dobu, aniž by se setkaly s velkým ohlasem. Jedná se proto o další z řady pokusů s nejasným výsledkem. U projektu francouzsko-německé učebnice je navíc od začátku zřejmé, že tento pedagogický projekt má také politické pozadí.
Realizaci společné učebnice má na starosti skupina osmi renomovaných historiků obou zemí. Měla by doplnit ty stávající, její použití bude záležet na rozhodnutí každého vyučujícího. Cílem projektu je podle francouzského ministerstva školství « umožnit mladým lidem hlouběji poznat sousední zemi », které by bylo v hodinách dějepisu vyhrazeno více prostoru. Tři díly učebnice mají v osmnácti kapitolách obsáhnout program od starověku až po současnost. Klíčovým bodem je zpracování kontroverzních částí dějin obou států, např. francouzské okupace Porůří po první světové válce. Podle francouzského inspektora školství Jeana-Louise Nembriniho se zde budou historikové snažit « nehledat za každou cenu konsenzus, ale protnout různé úhly pohledu ». Nejedná se však o učebnici francouzsko-německých vztahů, hlavní důraz je kladen na dějiny Evropy. Dalším oříškem je pro autory pedagogické zpracování učebnice : francouzská metoda se tradičně zaměřuje spíše na rozbor dokumentů, které tvoří převážnou část obsahu. Ve srovnání s nimi jsou německé učebnice strohé, konečný text tedy bude kompromisem mezi vyučovacími metodami obou zemí. Otázkou však zůstává, jak tuto příležitost ke kulturnímu sblížení přijme společnost.
Výsledky francouzsko-německé kulturní spolupráce silně zaostávají za ekonomickou oblastí, ve které jsou obě země hlavnim obchodním partnerem. Podpisem Elyzejské smlouvy v lednu 1963 položili Konrád Adenauer a Charles de Gaulle základní kámen francouzsko-německé spolupráce. V dalších letech bylo toto úsilí podnětem k velkým gestům na politické úrovni, z nejčerstvějších můžeme citovat loňské přátelské objetí Chiraka a Schroedera u příležitosti 60. výročí vylodění Spojenců v Normandii. Snahy politiků o kulturní sblížení však nedopadají na úrodnou půdu : ve Francii je dnes druhým cizím jazykem španělština a výuka německé historie dvacátého století je na středních školách omezena na nacismus a pád berlínské zdi. « Když jsem si na gymnáziu vybrala jako druhý jazyk němčinu, spolužáci se mě ptali, jestli souhlasím z nacismem, » dosvědčuje studentka pařížské Sorbony Sonia Pavlik. Neznalost sousední země tak vytváří ve francouzské společnosti negativní předsudky k německé kultuře. Francouzský historik Antoine Marès mluví o propastném rozdílu mezi vzrůstající spoluprácí intelektuálních vrstev obou zemí a společností, která se dále dívá na Německou s nedůvěrou.
Proto můžeme projekt francouzsko-německé učebnice chápat spíše jako strategický tah politiků, kteří chtějí poněkud umělým způsobem konkretizovat snahu o bližší kulturní spolupráci. Isabelle Louviot z francouzského nakladatelství Hatier přiznává, že o realizaci společné učebnice nebyl mezi nakladateli velký zájem. Pod nátlakem politických kruhů se nakonec projektu ujalo nakladatelství Nathan, jeho německým partnerem je stuttgartský Klett. Objevuje se také názor, že učebnice kopíruje francouzský model výuky, což oslabuje její jedinečnost, která měla spočívat právě ve schopnosti oprostit se od jednostranného pohledu a systému výuky.
Ve Francii je učebnice prezentována jako stavební kámen evropské integrace. Premiér Jean-Pierre Raffarin loni v lednu na téma francouzsko-německé spolupráce prohlásil : „Evropský vlak musí být tažen silnou lokomotivou a já věřím ve společný pohon našich zemí.“ Úspěch projektu vedeného nejsilnějšími členy EU by tak otevřel cestu k celoevropské učebnici. Z tohoto pohledu se jedná o historickou událost - hodiny dějepisu měly dříve za úkol probudit ve studentech vlastenecké cítění a vychovat obránce národních zájmů. Diskuze o společné učebnici ve sjednocené Evropě však ve Francii přehlušují debaty o nadcházejícím referendu o Ústavě EU. Podle dosavadních výzkumů veřejného mínění hodlá většina obyvatel hlasovat proti přijetí této smlouvy, čímž se země jednoznačně staví do role euroskeptiků. Snaha přispět k evropské integraci společnou učebnicí dějepisu proto působí na pozadí těchto událostí poněkud paradoxně.
Euroskepticismus a rozdílný přístup francouzských politiků a veřejnosti k francouzsko-německé spolupráci jsou tedy hlavními slabinami projektu společné učebnice. Pokud by se stala vzorem pro další pokusy na evropské úrovni, byli by v hodinách dějepisu vychováváni především noví Evropané. Tato představa je však spíše utopií, dá se těžko předpokládat, že by evropské státy byly ochotny obětovat stránky svých vlastních dějin ve prospěch historie sousedních zemí.
Ve školním roce 2006-7 by francouzští a němečtí studenti středních škol mohli dostat společnou učebnici dějepisu. Takový je závěr politických jednání, která začala v lednu 2003 u příležitosti 40. výročí podepsání Elysejské smlouvy. Učebnice evropské historie jsou však na trhu již delší dobu, aniž by se setkaly s velkým ohlasem. Jedná se proto o další z řady pokusů s nejasným výsledkem. U projektu francouzsko-německé učebnice je navíc od začátku zřejmé, že tento pedagogický projekt má také politické pozadí.
Realizaci společné učebnice má na starosti skupina osmi renomovaných historiků obou zemí. Měla by doplnit ty stávající, její použití bude záležet na rozhodnutí každého vyučujícího. Cílem projektu je podle francouzského ministerstva školství « umožnit mladým lidem hlouběji poznat sousední zemi », které by bylo v hodinách dějepisu vyhrazeno více prostoru. Tři díly učebnice mají v osmnácti kapitolách obsáhnout program od starověku až po současnost. Klíčovým bodem je zpracování kontroverzních částí dějin obou států, např. francouzské okupace Porůří po první světové válce. Podle francouzského inspektora školství Jeana-Louise Nembriniho se zde budou historikové snažit « nehledat za každou cenu konsenzus, ale protnout různé úhly pohledu ». Nejedná se však o učebnici francouzsko-německých vztahů, hlavní důraz je kladen na dějiny Evropy. Dalším oříškem je pro autory pedagogické zpracování učebnice : francouzská metoda se tradičně zaměřuje spíše na rozbor dokumentů, které tvoří převážnou část obsahu. Ve srovnání s nimi jsou německé učebnice strohé, konečný text tedy bude kompromisem mezi vyučovacími metodami obou zemí. Otázkou však zůstává, jak tuto příležitost ke kulturnímu sblížení přijme společnost.
Výsledky francouzsko-německé kulturní spolupráce silně zaostávají za ekonomickou oblastí, ve které jsou obě země hlavnim obchodním partnerem. Podpisem Elyzejské smlouvy v lednu 1963 položili Konrád Adenauer a Charles de Gaulle základní kámen francouzsko-německé spolupráce. V dalších letech bylo toto úsilí podnětem k velkým gestům na politické úrovni, z nejčerstvějších můžeme citovat loňské přátelské objetí Chiraka a Schroedera u příležitosti 60. výročí vylodění Spojenců v Normandii. Snahy politiků o kulturní sblížení však nedopadají na úrodnou půdu : ve Francii je dnes druhým cizím jazykem španělština a výuka německé historie dvacátého století je na středních školách omezena na nacismus a pád berlínské zdi. « Když jsem si na gymnáziu vybrala jako druhý jazyk němčinu, spolužáci se mě ptali, jestli souhlasím z nacismem, » dosvědčuje studentka pařížské Sorbony Sonia Pavlik. Neznalost sousední země tak vytváří ve francouzské společnosti negativní předsudky k německé kultuře. Francouzský historik Antoine Marès mluví o propastném rozdílu mezi vzrůstající spoluprácí intelektuálních vrstev obou zemí a společností, která se dále dívá na Německou s nedůvěrou.
Proto můžeme projekt francouzsko-německé učebnice chápat spíše jako strategický tah politiků, kteří chtějí poněkud umělým způsobem konkretizovat snahu o bližší kulturní spolupráci. Isabelle Louviot z francouzského nakladatelství Hatier přiznává, že o realizaci společné učebnice nebyl mezi nakladateli velký zájem. Pod nátlakem politických kruhů se nakonec projektu ujalo nakladatelství Nathan, jeho německým partnerem je stuttgartský Klett. Objevuje se také názor, že učebnice kopíruje francouzský model výuky, což oslabuje její jedinečnost, která měla spočívat právě ve schopnosti oprostit se od jednostranného pohledu a systému výuky.
Ve Francii je učebnice prezentována jako stavební kámen evropské integrace. Premiér Jean-Pierre Raffarin loni v lednu na téma francouzsko-německé spolupráce prohlásil : „Evropský vlak musí být tažen silnou lokomotivou a já věřím ve společný pohon našich zemí.“ Úspěch projektu vedeného nejsilnějšími členy EU by tak otevřel cestu k celoevropské učebnici. Z tohoto pohledu se jedná o historickou událost - hodiny dějepisu měly dříve za úkol probudit ve studentech vlastenecké cítění a vychovat obránce národních zájmů. Diskuze o společné učebnici ve sjednocené Evropě však ve Francii přehlušují debaty o nadcházejícím referendu o Ústavě EU. Podle dosavadních výzkumů veřejného mínění hodlá většina obyvatel hlasovat proti přijetí této smlouvy, čímž se země jednoznačně staví do role euroskeptiků. Snaha přispět k evropské integraci společnou učebnicí dějepisu proto působí na pozadí těchto událostí poněkud paradoxně.
Euroskepticismus a rozdílný přístup francouzských politiků a veřejnosti k francouzsko-německé spolupráci jsou tedy hlavními slabinami projektu společné učebnice. Pokud by se stala vzorem pro další pokusy na evropské úrovni, byli by v hodinách dějepisu vychováváni především noví Evropané. Tato představa je však spíše utopií, dá se těžko předpokládat, že by evropské státy byly ochotny obětovat stránky svých vlastních dějin ve prospěch historie sousedních zemí.
posted by ZL at 11:07 odp.
0 Comments:
Přidat komentář
<< Home