Evropský univerzitní institut ve Florencii: prestižní univerzita, která zůstává Čechům uzavřena

[Michal Bobek, Zuzana Loubetová; Dějiny a současnost, 12/2007]

Téma evropské integrace vyvolává polemiku o nutnosti či zbytečnosti celoevropské spolupráce. Tato otázka se od konce druhé světové války neustále potácela mezi vůlí posílit „evropského ducha“ a zajistit tak mír a ekonomickou prosperitu, a neochotou národních vlád vzdát se svých pravomocí.

Jednou z oblastí, kde evropská integrace přinesla konkrétní výsledky, je vzdělání. Díky výměnným pobytům Erasmus se univerzity čím dál více „poevropšťují“. Hmatatelným výsledkem tohoto procesu je také Evropský univerzitní institut ve Florencii (dále také „EUI“ anebo „Institut“). Ano, Evropa má svoji univerzitu, která svou kosmopolitností připomíná středověká centra vzdělanosti. U nás je tento Institut bohužel zatím téměř neznámý – rozhodně o něm nesní všichni proevropsky naladění vědci. To by se však v blízké budoucnosti snad mělo změnit a také čeští studenti by měli získat možnost doktorandského výzkumu na Institutu.

Tento příspěvek proto nabízí základní informace o historii a současnosti tohoto jedinečného evropského experimentu. V první historické části se zaměříme na obtíže, za jakých se projekt evropské univerzity rodil. V druhé části se zaměříme na současný život a organizaci Institutu: jaké obory nabízí, kdo a za jakých podmínek na něm může provádět výzkum a jak se lze přihlásit.

Dlouhá cesta ke zrodu evropské univerzity: EUI jako vzor nadnárodní spolupráce?

EUI můžeme dnes považovat za příklad evropské spolupráce hodný následování. Jeho vznik roku 1976 byl však výsledkem dvaceti let tahanic mezi členskými státy tehdejšího Evropského hospodářského společenství. Může být tedy vzorem pro další iniciativy na poli evropské spolupráce?

První zmínky o evropské univerzitě se objevily již na konci 40. let: hlavní propagátoři myšlenky evropské integrace již tehdy uvažovali o založení nového prestižního centra vědy a výzkumu. Kultura a vzdělanost tak měly kromě ekonomiky přinést po skončení 2. světové války svůj díl ke sjednocení Evropy. I pozdější výběr místa symbolizoval význam nové instituce: byla zvolena Florencie, kolébka renesance a humanismu. Genius loci nejlépe vystihnul italský prezident Giovanni Leone při slavnostním otevření EUI: přirovnal ho k velkým středověkým univerzitám – Boloni, Salamance či Paříži, kde se setkávali studenti a profesoři z celé Evropy, aby přispěli k vytvoření společných civilizačních hodnot. Snahou těchto Evropanů tedy bylo oživit tradici mezinárodních středověkých univerzit.

Právě Itálie byla místem, kde od 11. století vznikaly první „světské univerzity“ jako protiváha církevních institucí. Tyto pokusy byly následovány vlnou zakládání nových univerzit, z nichž se stala mezinárodní centra vzdělání. Tak vzniklo v Paříži centrum teologie, kam jezdili studenti a profesoři z celé Evropy. Univerzity byly čím dál více nezávislé na politické moci, čímž byla zajištěna evropská duchovní jednota v období politických a náboženských rozbrojů. Bylo však možné vrátit se k tomuto modelu po 2. světové válce a vytvořit univerzitu, která by přispěla k evropské jednotě?

Těžké začátky: evropská univerzita jako politicky nepřijatelný projekt

Po roce 1945 se pro-evropské návrhy společné vzdělávací politiky omezily na rozšíření programu tehdejších univerzit o předměty s evropským zaměřením. Vytvoření zcela nové evropské univerzity či udělení tohoto statusu jedné z existujících totiž odmítali sami představitelé Evropského hnutí, například Denis de Rougemont. Tato myšlenka se zdála z psychologického hlediska a vzhledem k ekonomickému stavu Evropy příliš nebezpečná. Jedinou úspěšnou iniciativou v tomto směru bylo založení College of Europe na haagském kongresu roku 1948.

V 50. letech se dostala tato otázka znovu na pořad dne: první evropské instituce (Rada Evropy, Evropské společenství uhlí a oceli) načrtly obrysy budoucí evropské spolupráce. Bylo tedy třeba vychovat novou generaci Evropanů schopných řídit tyto instituce. Vzhledem k ambicióznosti a nákladnosti celého projektu se společné financování všemi zúčastněnými státy jevilo jako logické řešení. Národní univerzity však vytáhly do boje za obranu národních zájmů a opět se klonily k politicky přijatelnější variantě: vytvoření institutů pro evropská studia v rámci již existujících univerzit. Ve srovnání s projektem nové evropské univerzity bylo jejich jednoznačnou výhodou geografické rozptýlení těchto center evropského myšlení do několika zemí.

Idea nové univerzity tedy ve svých počátcích narážela na odpor politických i akademických kruhů, které se nechtěly vzdát svých pravomocí v oblasti vzdělávání. Bylo tedy třeba počkat na další integrační iniciativy, které vytvořily z otázky evropského vzdělávacího systému znovu prioritu.

První krok: evropská univerzita jako součást evropské integrace

Prvním konkrétním krokem k pozdějšímu otevření EUI byl vznik Euratomu v roce 1957. Článek 9 jeho zakládací smlouvy počítal s vytvořením „ústavu či školy na mezinárodní úrovni“, jejímž úkolem by bylo především vzdělávání odborníků v technických a přírodních vědách.

O konkrétní podobě univerzity začali vzápětí jednat představitelé šesti zemí tehdejšího Evropského hospodářského společenství (EHS). Jejich představy se však lišily: Němci, Italové a Lucemburčané si představovali zcela samostatnou univerzitu nabízející široký výběr studijních programů čerstvým maturantům. Francouzi se naopak chtěli striktně držet smlouvy Euratomu a vytvořit Institut nukleárních studií. Belgičané se zase báli konkurence jejich nově otevřenému College of Europe. Další brzdou byly obavy, aby evropská univerzita nevytvořila kulturní bariéru mezi státy EHS a zbytkem Evropy. Neshody ohledně podoby nové instituce tak znovu odsunuly realizaci tohoto ambiciózního plánu.

Idea evropské univerzity měla od počátku jednoho neochvějného zastánce: italskou vládu. Ta si roku 1960 vybojovala, že sídlem evropské univerzity bude Florencie. Ve stejné době byla idea evropské univerzity schválena komisí Euratomu. Krize evropské integrace, která trvala po celá 60. léta, však zmrazila na další desetiletí dialog o prohloubení kulturní spolupráce.

Politické změny v Evropě na konci 60. let vytvářejí příznivou situaci

Otázka evropské univerzity byla znovu opatrně otevřena až na jaře roku 1970. Studentská hnutí z roku 1968 vyžadující reformu vzdělání a demise generála de Gaulla o rok později znovu vytvořily příznivou atmosféru pro další jednání. Hlavním iniciátorem byla opět italská vláda. V září 1968 zveřejnila memorandum, kde si kladla za cíl vytvořit instituci, která by se vyrovnala prestižní Harvard School of Business a vychovávala by vedoucí pracovníky evropských podniků.

Dokument zakládající Evropský univerzitní institut byl podepsán v dubnu roku 1972. Ve srovnání s původním grandiózním projektem univerzity s programem od prvního do třetího cyklu pro několik tisíc studentů byl však výsledek velmi skromný: v listopadu 1976 zde nastoupilo do prvního ročníku 30 doktorandů.

Závěrem můžeme říci, že vznik Institutu provázely neustálé zvraty, které odrážely těžkosti evropské spolupráce v politické oblasti. Navzdory těmto těžkým začátkům je dnes EUI institucí, která uděluje největší počet doktorských titulů v oblasti humanitních a sociálních věd v Evropě.

Evropský univerzitní institut dnes

Hlavní budovou Institutu je starý klášter v kopcích nad Florencií. Institut se dělí na čtyři ústavy (departments): politických a společenských věd, historie, ekonomie a práva. Samostatnou jednotkou jsou Historické archívy Evropské unie. Dnešní EUI tvoří padesát profesorů, více jak šest set studentů a třináct budov. Koho můžeme na EUI potkat?

Doktorand

Začněme čísly: v roce 2006 nastoupilo do doktorandského studia 139 studentů ze 37 zemí světa. Hlavním cílem jejich čtyřletého studia je sepsání disertační práce, která je „originálním přínosem v daném oboru“. Pro každý ročník jsou předepsány určité požadavky (prezentace výzkumu, výstupy v odborném tisku apod.), které jsou podmínkou pro postup do dalšího ročníku. Vědecká činnost je podporována skvělou infrastrukturou a knihovnou. Každý doktorand má též přidělené finanční prostředky pro výzkum v terénu, účast na konferencích a cestovní náklady.

Přibližně 70% absolventů EUI jsou činní v akademické sféře. Následují mezinárodní organizace (10%), soukromý sektor (13%) a veřejná správa (7%). Typově se však jedná o nadnárodní akademiky se značnou mírou profesní mobility, kteří často nepůsobí v zemi svého původu.

Profesor

Pozice profesora EUI je oproti jiným vysokoškolským institucím v Evropě dost odlišná. Na jednu stranu, jedná se o profesory, kteří v podstatě nemají žádné studenty, kterým by měli přednášet. Nemusí se tedy zabývat ničím, co na klasických univerzitách spotřebuje značnou část jejich času a energie: příprava výuky, přednášky a semináře, příprava a oprava zkoušek apod. Jejich jedinou povinností je školit doktorandy, kterých má jeden profesor mezi deseti a dvaceti kousky, a vést v rámci prvního a druhé trimestru jeden vědecký seminář (tedy dvě vyučovací hodiny týdně). Jedná se o typ profesorského nebe: minimum závazků v oblasti výuky a maximum času na vlastní práci a výzkum.

Na druhou stranu je ale pozice profesora na Institutu časově omezená: všichni profesoři dostávají pouze smlouvu na dobu určitou (v první fázi na 4 nebo 5 let), která může být pouze jednou prodloužena, a to tak, že celková doba pobytu profesora na Institutu nikdy nepřesáhne 8 let. „Může to vypadat, že podmínky jsou zde horší než na jiných univerzitách, tato rotace je však zdrojem dynamismu a intelektuální obnovy,“ zdůrazňuje prezident Institutu Yves Mény.

Fellow

Fellow je univerzální označení pro vědeckého pracovníka, který již dosáhl titulu Ph.D., věnuje se nicméně dalšímu výzkumu. Institut nabízí množství různých typů „fellowships“ pro výzkumné pracovníky:

(i) Fernand Braudel Senior Fellowships – toto stipendium je určeno pro již etablované akademiky či nejvýznačnější právníky z praxe, kteří se chtějí na několik měsíců či maximálně na rok ponořit do nerušeného bádání. Délka trvání je 3 až 10 měsíců, žádosti o tento typ stipendia jsou přijímány dvakrát do roka, a to buď 30. září anebo 30. března. Ucházet se může kandidát jakékoliv národnosti.

(ii) Jean Monnet Fellowships je program spravovaný Centrem Roberta Schumana pro pokročilá studia. Každoročně je vypisováno 15 až 20 stipendií pro začínající akademiky – jedním z kritérií je, že od složení disertační zkoušky kandidát neuplynulo v okamžiku zahájení pobytu na EUI více jak 7 let. Lhůta pro podání žádosti bývá v říjnu roku předcházejícího akademickému roku, pro které je stipendium žádáno. Délka trvání stipendia je jeden rok (12 měsíců, od září do srpna následujícího roku). Udělení stipendia taktéž není nijak limitováno národností kandidáta.

(ii) Max Weber Fellowships je speciální post-doktorandský stipendijní program, který byl zřízen v roce 2006 a je financován Evropskou komisí. Je určen pro čerstvé držitele titulu Ph.D.; při zahájení stipendijního pobytu nesmí od okamžiku obdržení doktorátu uplynout více jak 5 let. Stipendium má sloužit ke kariérnímu rozvoji budoucích pedagogů a vědců. Jeho délka je 12 nebo 24 měsíců, uzávěrka žádostí bývá v říjnu roku předcházejícího akademickému roku, pro které je stipendium žádáno. Uchazeči mohou být jakékoliv národnosti.

Návštěvník a knihomol

Krátkodobým způsobem přístupu na Institut a především do jeho výtečné knihovny je statut návštěvníka. Běžná délka pobytu návštěvníka na Institutu je 2 – 3 měsíce. Maximální délka pobytu je 10 měsíců. Návštěvník není financován Institutem, ale typicky z různých grantových projektů mobility vysokoškolských pracovníků či domovskou univerzitou návštěvníka. Osoby, které mají buď málo času (řádově týden) či mají zájem pouze o přístup do výtečné knihovny EUI, mohou zažádat o jednorázový vstup.

4 důvody, proč si vybrat EUI

Proč si k doktorandskému studiu vybrat Institut, který v Čechách v podstatě nikdo nezná, namísto západních univerzit zvučných jmen?

1/ Mezinárodní prostředí a mnohojazyčnost

Institut je skutečnou evropskou univerzitou lidsky, kulturně i jazykově. „Italština je dorozumívacím jazykem, některé předměty se vyučují ve francouzštině, ale pouze angličtině rozumí všichni“, upřesňuje Yves Mény. Existence „úředního“ jazyka však nebrání paralelnímu životu jazyků jiných: u ranní kávy lze pohovořit německy, ve vědeckém semináři anglicky a francouzsky, u oběda komunikovat lámanou italštinou a k večeru domlouvat schůzku v (ještě lámanější) polštině. „To nejevropštější na celém Institutu je způsob, jakým zde žijí v symbióze mladí badatelé z celé Evropy,“ potvrzuje Jean-Marie Palayret, ředitel archívů EUI.

Ještě zajímavějším fenoménem je míšení metodologické a oborové. „Všechny země by dnes měly být schopné oprostit se od národního rámce,“ obhajuje evropský duch Institutu Yves Mény.

2/ Instituce šitá na míru doktorandskému výzkumu

Fungování Institutu je nastaveno pro doktorandy a od toho se odvíjí celá organizace studia: volný přístup do budov Institutu 24 hodin denně 7 dní v týdnu či existence školky pro ratolesti členů Institutu.

Doktorandský výzkum má přídech milé svobody. Absence povinnosti výuky či jakéhokoliv, v našich zeměpisných šířkách častého „zneužívání“ (interních) doktorandů pro různé nevděčné práce v rámci katedry či fakulty, umožňuje koncentrovat se na vlastní studium a výzkum. To může zahrnovat i doplnění jazykových znalostí: vysokoškolsky vzdělaní rodilí mluvčí zajišťují výuku více než šesti jazyků.

3/ Toscana & Firenze & Italia

Institut díky svému unikátnímu položení umožňuje skloubit výtečnou akademickou kvalitu s příjemným životním prostředím. Krásy Toskánska se však mohou proměnit v nástrahy; historky kolující po EUI vyprávějí o doktorandech z Anglie, kteří sem přišli v 80. letech a zamilovali se do toskánských kopců natolik, že nebyli nikdy schopni dokončit disertaci či z Institutu odejít. Jeden z nich dodnes pracuje na Institutu jako knihovník, druhý vede studentský Bar Fiasco ...

4/ Jo, jo, pořád se něco děje ...

Pro poslední důvod si lze vypůjčit parafrázi M. Donutila: pořád se něco děje. Děje se toho tolik, že ani není možné sledovat (natož absolvovat) celé množství konferencí, seminářů a dalších aktivit. EUI je schopen získat jakéhokoliv přednášejícího: málokdo odolá pozvánce na prodloužený (přednáškový) víkend do Florencie. Tímto způsobem pak zde člověk potká známé profesory z obou stran Atlantiku, význačné politiky, úředníky atd.

EUI vychovává evropskou elitu, která odchází do USA

Jednou ze stinných stránek je re-integrace do akademického světa v zemi původu. Akademické elity některých členských států (Francie, Španělsko či Německo) zůstávají uzavřené a při doplňování nových pozic spoléhají na „vlastní“ akademický dorost. Absolventi EUI z těchto členských států proto často hledají uplatnění v jiných státech (Velká Británie, Nizozemí či země skandinávské) anebo míří za prací do USA. „Americké univerzity dnes znají EUI lépe než ty evropské,“ zdůrazňuje největší slabinu Institutu Yves Mény. Evropa tedy financuje vzdělání svých nejnadějnějších badatelů, z nichž někteří pak odcházejí do USA ...

Pro Čechy je zatím doktorandské studium na EUI téměř nemožné

Vraťme se nyní na úplný počátek: kdo a jak se může na Institut hlásit? Rozlišme dvě kategorie zájemců: vědecké pracovníky a zájemce o doktorandské studium. Vědečtí pracovníci se již dnes mohou ucházet o stipendia (fellowships). Ta jsou udělována bez ohledu na národnost kandidáta. Za poslední tři roky se však nezdá, že by tato možnost české (či slovenské) vědecké pracovníky příliš lákala.

Situace je problematičtější se zájemci o doktorandské studium. Každá země totiž financuje své studenty. Česká republika, stejně jako třeba Maďarsko či Bulharsko, však doposud neratifikovala Smlouvu o založení EUI. To znamená, že na Institutu v současnosti neexistuje financování (tzv. granty) pro studenty české národnosti. Slovensko ke Smlouvě o EUI přistupuje; slovenští studenti by mohli na Institutu začít studovat již od akademického roku 2008/2009.

„Nezájem malých států je ekonomický a kulturní omyl“

ČR je jednou z mála zemí EU, které nemají na Institutu téměř žádné doktorandy. Kupříkladu Polsko je na rozdíl od nás velmi aktivní: vysílá do Florencie každoročně přes deset doktorandů. Pokud bude česká vláda ještě dlouho váhat, polští, slovinští anebo kupříkladu pobaltští absolventi EUI nás převálcují při obsazování klíčových míst v institucích EU. Yves Mény dále zdůrazňuje výhody přistoupení ČR ke Smlouvě: „Do rozpočtu Institutu nejvíce přispívají čtyři státy: Německo, Francie, Velká Británie a Itálie. Jejich vzpoura by tedy byla pochopitelná, nezájem malých států je však ekonomický a kulturní omyl. My jsme české vládě nabídli „slevu“, podobně jako Polsku či Španělsku. ČR by členství stálo asi 180 000 eur ročně, což rozhodně není málo. Ve srovnání s ostatními zeměmi by na tom však Češi vydělali: je to necelá pětina částky, kterou platí Belgie, země se stejným počtem obyvatel.“

Také česká situace by se měla změnit. Podle informací poskytnutých autorům z MŠMT vyjádřila Česká republika přání ratifikovat Smlouvu o založení EUI ústy tehdejší ministryně školství Petry Buzkové již v listopadu 2005. Od té doby však probíhají vleklá jednání o přistoupení, která se nyní (listopad 2007) opět zastavila. Úmyslem české strany je financovat až 4 nová stipendia pro české studenty každý rok. Na Institutu by proto v budoucnosti mohlo studovat až 16 českých studentů zároveň. Podle nejnovějších informací si však budou muset čeští badatelé ještě počkat – pro MŠMT není bohužel vysílání českých studentů do Florencie prioritou.

EUI je dnes nepružnou evropskou „Institucí“

Výběr doktorandů probíhá na národní bázi: počet stipendií financovaných každým státem určuje počet kandidátů, kteří mohou být přijati. Celkový poměr počtu zájemců o studium/počtu přijatých je 1/9. Pro jednotlivé země se však značně liší, což má za následek snížení celkové kvality: dobří kandidáti ze státu, kde je mnoho zájemců, musí být odmítnuti a namísto toho je přijat slabší kandidát ze státu s méně uchazeči. Řešení tohoto problému je technicky velice jednoduché; politicky však nesmírně obtížné: zrušit národnostní kvóty.

Schůdnější cestou je zavést dvoukolový systém přijímání - část doktorandů by byla vybírána v rámci „vnitro-národnostní“ soutěže a další část by byla vystavena volné soutěži. Podobné řešení sice zůstává hudbou budoucnosti, jedná se však o budoucnost nezbytnou: pouze tak bude Institut schopen uchovat své výsadní postavení v soutěži o nejlepší studenty, soutěži, která se již dávno neodehrává pouze v evropském měřítku.