Poslední francouzský veterán z první světové války zemřel

[Dějiny a současnost, 3/2008]

« Velká válka » se pro Francouze stala definitivně minulostí. 12. března zemřel ve věku 110 let poslední veterán Lazare Ponticelli. „Od nynějška již paměť jednoho z největších krveprolití nebude patřit jednomu muži, ale celému lidstvu,“ řekl u této příležitosti Marc Dugain, autor slavného románu o utrpení vojáků za první světové války. Podle tiskové agentury AFP dnes žije pouhých osm veteránů, z nichž všichni již mají přes sto let.

Sám životní osud posledního francouzského veterána by vydal na celou knihu. Lazare Ponticelli přišel jako dítě do Paříže poté, co mu v rodné Itálii zemřel otec a matka rodinu opustila. Utekl před hladem do země, kde nikoho neznal, neuměl číst ani psát a francouzsky také ne. V Paříži si začal vydělávat na živobytí jako kominík a kamelot. Ve chvíli vyhlášení války mu bylo pouhých 16 let, ale podařilo se mu svůj věk zamlčet a vstoupit do armády. „Chtěl jsem bránit Francii, protože mi dala najíst,“ vysvětlil později.

Po odvrácení hrozby obklíčení francouzské armády Němci se fronta stabilizovala a vojáci začali hloubit zákopy. Ponticelli patřil k „poilu“ („chlupáč“ – označení pro francouzského vojáky), kteří zažili hrůzy zákopové války: „soužití“ s mrtvými, všudypřítomnost krys a potkanů či neustálý hluk německých střel. Utrpení řadového vojáka dosáhlo vrcholu roku 1915 v bitvě u Verdunu, které se Ponticelli také zúčastnil. „Střílím na tebe, aniž bych tě znal. Kdybys mi byl aspoň něco provedl,“ upozorňoval později na absurditu války. Sám byl raněn a musel podstoupit operaci bez anestezie – doktoři mu roztrhaný obličej dezinfikovali alkoholem. Ve chvíli, kdy se Itálie přidala na stranu Francie, se musel Ponticelli proti své vůli vydat na italskou frontu. „Bil jsem se za Francii, myslel jsem si, že se ze mě stane Francouz,“ vysvětloval své zklamání. Francouzskou národnost se mu podařilo získat až roku 1939.

Z Lazara Ponticelliho se stala při komemoračních příležitostech s nadsázkou řečeno mediální hvězda. Každý rok se 11. listopadu společně s ostatními veterány účastnil oslav konce první světové války. Počet jeho žijících spolubojovníků se ale rychle snižoval – v listopadu 2007 už byli pouze dva. Předposlední francouzský veterán, Louis de Cazenave, zemřel před necelými dvěma měsíci také ve věku 110 let.

Francie vzdala svému poslednímu veteránu hold během mimořádné mše v Invalidovně, bývalém domově pro veterány, které je dnes místem posledního odpočinku válečných hrdinů. Ponticelli s touto posmrtnou počestí souhlasil teprve před několika týdny s výhradou, že bude věnována paměti všem padlým. „Když jsme šli do útoku, říkali jsme si navzájem: ‚Pokud padnu, mysli na mě,‘“ vysvětloval svůj celoživotní úkol. Na sklonku svého života neúnavně svědčil o hrůzách války na nesčetných besedách s dětmi.

První světová válka byla pro Francii jednou z nejkrvavější událostí v celé historii. Z deseti milionů obětí války bylo 1,4 milionů Francouzů, památníky s dlouhými seznamy jmen padlých najdeme dnes téměř v každé vesnici. „Poilu“, kteří přežili, z války vyšli s jedinou větou na rtech: „Už nikdy více...“

Trauma první světové války ve Francii

1 400 000 mrtvých, průměrně 900 denně

3 000 000 raněných, z nichž 1 000 000 invalidů

15 z 36 000 francouzských regionů nemělo žádné padlé vojáky

675 vojáků zastřelených pro výstrahu (vzpoura, dezerce, zločin)