Francie objevuje novou tvář Marie Antoinetty

[Dějiny a současnost, 10/2006]

V posledních měsících se ve Francii mluví o úplné „Marii Antoinettománii“. V květnu přišel do kin film Marie Antoinetta od Sofie Coppoly, v červenci bylo v parku zámku Versailles otevřeno Panství Marie-Antoinetty. Desítky nových románů a biografií a historických studií z posledních let svědčí o tom, že život této francouzské královny i nadále inspiruje nejen historiky.

I přes různé způsoby zpracování postavy Marie Antoinetty najdeme jedno společné: snahu zobrazit jeji lidskou stránku. Královniny slabé stránky následně vysvětlují její chování, kterým si tolik popudila Francouze. Za revoluce Marie Antoinetta ztotožňovala všechny hříchy staré monarchie, za což také zaplatila svým životem. Na konci 19. století se z ní naopak stal prototyp elegance již zmizelého světa. Za vzor dnešního zpracování námětu Marie Antoinetty dnes může sloužit psychologická sonda se stejnojmenným názvem od Stefana Zweiga z roku 1932. „Být královnou znamenalo pro Marii Antoinettu být nejobdivovanější ženou ze všech,“ vysvětluje autor.

Na filmovém festivalu v Cannes se letos francouzským divákům představil americký film Marie Antoinetta od Sofie Coppoly. Režisérka a autorka scénáře o něm prozradila: „Nechtěla jsem natočit historický velefilm. Zaujal mě především Marie Antoinetta jako nedospělá dívka.“ Budoucí královna přijela do Francie ve věku pouhých 14 let a hned se zde musela podřídit přísné etiketě. Vstávání, oblékání či stolování před celým dvorem zde bylo každodenním rituálem, na který nebyla zvyklá. „Vždyť je to všechno směšné!“ bouří se v Marii Antoinettě mladá krev. „Tohle je Versailles,“ usadí ji přísným tónem komtesa de Noailles přezdívaná Madam Etiketa. Ve filmu od Coppoly se zrcadlí protiklad mladičké nástupkyně trůnu, která byla pro politické zájmy vytržena ze svého prostředí a provdána za muže, kterého sotva znala. Zároveň však byla pod neustálou kontrolou své matky Marie Terezie, která dohlížela na dceřiny politické i manželské povinnosti. Nechávala proto kontrolovat královské lože, aby nepromarnila chvíli, kdy manželství její dcery dojde naplnění.

Před tímto strnulým prostředím nacházela Marie Antoinetta rozptýlení ve své vesničce, která byla jen několik kroků od třpytivého světa Versailles. „Tady nejsem královnou, ale sama sebou,“ říkávala o svém útočišti. Nedávné otevření Panství Marie Antoinetty veřejnosti proto plynule navázalo na filmové zpracování jejího osudu a přilákalo sem další návštěvníky. Jelikož je zámek Versailles nejnavštěvovanější památkou ve Francii, jedná se zcela jistě o výhodnou investici. Zámeček Trianon, kaple, chrám lásky, jeskyně, vlastní divadlo či královnina vesnička tak umožňují návštěvníkům vydat se po jejích stopách.

O Marie Antoinettě se dnes mluví také jako o předchůdkyni princezny Diany. Tato francouzská královna inspirovala zároveň filmové producenty i restaurátory, dostává se proto na výsluní jako historická postava a také jako výnosný marketingový produkt.

Rozhovor s historikem Stéphanem Pannekouckem, který se zaměřuje na dějiny moderní Francie

Jak se dnes na Marii Antoinettu dívají Francouzi?

Stále u nich převažuje negativní pohled, ale nedá se srovnat s jedovatou nenávistí, která čišela z pamfletů za francouzské revoluce. Tehdy byla Marie Antoinetta srovnávána s « příšerou, která touží po krvi Francouzů ». Nemůžeme však opomenout i jiné stránky královniny osobnosti, například její odvahu za revoluce. Ve Francii existuje konzervativní pravicový proud, který se snaží Marii Antoinettu rehabilitovat.

Je pro historiky Marie Antoinetta nepochopenou osobu nebo obětí své doby?

Historikové vždy vzhledem k politické situaci váhali mezi dvěma extrémy: Marie Antoinetta jako ženský démon zneuctěný revolucí či královna – mučednice vychvalovaná royalisty. Nejnovější práce Simone Bertièrové, Chantal Thomasové a Annie Dupratové se soustředí především na historické pozadí královnina života. Rozebírají její roli v politických a diplomatických vztazích či úpadek popularity královské instituce.

Čím se liší Marie Antoinetta od ostatních francouzských královen?

Kvůli svému tragickému konci zaujímá Marie Antoinetta zvláštní místo mezi francouzskými královnami. To však neomlouvá chyby, kterých se dopustila. Jedním se však významně liší od svých předchůdkyň. Ať se jednalo o Marii Medičejskou, ženu Jindřicha IV, Annu Rakouskou, ženu Ludvíka XIII. či Marii Terezii, ženu Ludvíka XIV., všechny královny cizího původu převzaly ve chvíli sňatku zájmy Francie za své vlastní. Marie Antoinetta však zůstala Rakušankou a prostřednictvím rakouského vyslance Mercy-Argenteaua udržovala aktivní styky s vídeňským dvorem. Během francouzské revoluce se pak zachovala velmi neobratně. Podporovala válku s Pruskem a Rakouskem, uvnitř země se postavila na stranu radikálních revolučních proudů. Doufala, že Francie bude poražena a že zde radikálové znovu zavedou absolutismus. Tím se sama odsoudila v očích Francouzů.

Přímořská Marseille chystá stavbu obří mešity

[Právo, 9. 9. 2006]

Jihofrancouzský přístav Marseille bude mít přibližně za dva roky novou mešitu. Ve městě žije asi 200 tisíc muslimů, současné modlitebny však pojmou pouze 13 tisíc věřících. Jih Francie má tak velké zpoždění ve srovnání se zbytkem země. „Musíme dohnat ostatní. Lyon, Paříž či Lille již dávno mají svou velkou mešitu,“ vysvětluje starosta Marseille Jean-Claude Gaudin. Možná proto má být místní mešita největší ve Francii.

Mezi muslimy ze začátku panovaly neshody ohledně její podoby. Někteří žádali pouze vhodné místo k modlitbě, jiní chtěli impozantní budovu srovnatelnou s katedrálami. „Mešita je vizitkou naší komunity. Islám není hanebná nemoc, kterou bychom měli skrývat ve sklepech,“ vysvětluje Kamel Kabtane.

Nejasné financování

Dalším sporným tématem bylo financování. Celkové náklady mají dosáhnout šesti miliónů eur (169 mil. Kč). Na základě zákona z roku 1905 o oddělení církve od státu však musí být mešita postavena ze soukromých zdrojů. V minulosti stavby některých francouzských mešit podporovala Saúdská Arábie, což vedlo k obavám z příliš velkého vlivu arabských zemí. Muslimové se však brání, když tvrdí, že podporovat muslimy v zahraničí patří ke státním povinnostem a Saúdská Arábie navíc prý nikdy nezasahovala do činnosti mešit, které finančně podpořila. V Marseille má být zahraniční podpora omezena na 30 procent, aby se předešlo dalším neshodám.

Realizace projektu dokazuje, že francouzští politici již nemohou dále přehlížet muslimskou komunitu. Starosta Gaudin, který ještě před deseti lety nechtěl o stavbě mešity ani slyšet, poznamenal: „Spravedlnosti musí být učiněno zadost. Umožníme muslimským spoluobčanům postavit si kultovní místo, jaké mají i ostatní náboženství.“

Islám je ve Francii s pěti milióny věřících druhým největším náboženstvím. Přesto však mají muslimové čtyřikrát méně budov než katolíci či židé. Vyznavači islámu musí vzít zavděk skromnými modlitebnami, z nichž některé jsou ve velmi špatném stavu. Tato situace trvá již více než třicet let. Starostové měst se totiž obávali rozvoje integrismu a odlivu voličů v případě, že by podpořili výstavbu nových mešit.

"Nedělejme z nich druhořadé lidi" Rozhovor s historikem Bernardem Sergentem o starověkém Řecku a homosexualitě v historii

[Dějiny a současnost, 9/2006]

Mohl byste na úvod upřesnit, kdy se ve Francii objevily první studie o historii homosexuality?

První seriózní práce se začaly ob­jevovat v roce 1907, kdy vyšel článek Ericha Betha Die dorische Knaben­liebe, ihre Ethic, ihre Idee. Předtím bylo téma homosexuality tabu, v 19. století se o něm téměř nemluvi­lo. Dalším mezníkem byl rok 1948, kdy Henri-Irénée Marrou ve svých Dějinách výchovy ve starověku věnoval jednu kapitolu právě otázce ho­mosexuality. Toto téma začíná být po druhé světové válce postupně přijímáno historiky, ale objevuje se stále jen zřídka. Obsáhlé práce vycházejí až v 80. letech 20. století. Aniž bychom se domluvi­li, historikové začali studovat toto téma zároveň v Německu, ve Fran­cii, ve Velké Británii a ve Spojených státech.

Jaké místo si zde vydobyla fran­couzská historiografie?

Francie nepatří k zemím, kde by téma homosexuality v historii bylo obzvlášť pečlivě studováno. Vyšly zde dvě knihy, včetně mé, které můžeme zařadit do kategorie obecných his­torických prací o starověku. Do­sud bylo nejvíce historických prací publikováno ve Spojených státech, mohu připomenout například Dove­rovu kniha o homosexualitě v Řecku Greek Homosexuality (1978). V americ­ké společnosti vyvolává otázka ho­mosexuality více napětí než u nás, proto se o ní také více píše.

Jste autorem jedné z prvních fran­couzských studií o homosexualitě ve starověku. Co Vás k tomu přimělo?

Byly k tomu tehdy dva důvody: již delší dobu jsem měl shromážděny zajímavé prameny a najednou mne napadlo, že nastal pravý čas sepsat to, co jsem měl připravené v hlavě. Druhým podnětem byla politická situace: v té době francouzský pre­zident Giscard d’Estaing přijal text, který měl zabránit dalšímu rozvoji práv homosexuálů (Jednalo se o zákon z roku 1980. Giscard byl o rok později v prezidentských volbách poražen a tento zákon k tomu údajně přispěl. ZL). Bylo to naprosto absurdní. Nevidím jediný důvod dělat z homosexuálů druhořadé lidi a bránit jim, aby si žili podle svého. Snažil jsem se poukázat na to, že starověké společnosti bra­ly homosexualitu mnohem volněji než my, aby lidé konečně dali homosexuálům pokoj.

Jaká byla reakce Vašich kolegů historiků ve chvíli, kdy kniha vyšla?

S přijetím nebyl vůbec žádný pro­blém. Jako každá seriózní vědecká práce mi kniha pomohla v kariéře: z gymnázia jsem se dos­tal na univerzitu. Moji noví kolego­vé v té době zakládali Společnost uni­verzitních profesorů historie starověku (SOPHAU) a vzali mě mezi sebe navzdory mé pozici gymnaziálního učitele dějepisu. Tímto způsobem uznali, že má kniha dosahuje jejich úrovně.

Vraťme se k pohledu na homo­sexualitu ve starověkém Řecku a Římě. Jaké byly rozdíly mezi oběma společnostmi?

Každá z nich se na tuto otázku dívala úplně jinak. Pro Římany se hodí spíše označení bisexuálové, protože římský muž mohl mít mi­lostný poměr libovolně s mužem či ženou. Pro Řeky byly homo­sexuální zkušenosti úvodem do mi­lostného života, jednalo se o jaký­si iniciační rituál. Homosexua­lita byla v Řecku úplnou insti­tucí, která se řídila zavedenými společenskými zvyky. V praxi byla nutná přítomnost již zkušeného muže (éraste), který měl milostný poměr s mladším a nezkušeným (éromène). Jejich vztah však trval omezenou dobu, byl součástí fáze dospívání mladých mužů. Později se od nich očekávalo, že založí ro­dinu a že se z nich stanou hete­rosexuálové. Tento výchovný as­pekt je pro naši společnost velmi nezvyklý. Dnes naopak převládá názor, že milostný život si každý určuje sám, a proto máme možnost si vybrat.

Jakou roli zde hrálo náboženství?

Řecko fungovalo podle vzoru primitivních společností, které měly své mýty. Chování jejich hrdinů bylo považováno za vzor. Řekové tak byli ovlivněni celou řadou mýtů, kde se objevuje téma homosexuality – bohové Zeus, Apollón, Poseidon či Dionýsos běžně měli homosexuální vztahy.

V křesťanských společnostech nefunguje tento zakládající mýtus, alespoň ne stejným způsobem. Křesťanský mýtus určuje pouze vzor chování ve víře, do každodenního života již nezasahuje. Dnešní společnost prošla od té doby obrovským vývojem: zažila období velkého uvolnění, kterým byly renesance a francouzská revoluce, nyní se toto uvolnění týká i oblasti sexuality. Určitým způsobem tak dnes navazujeme na starověkou svobodu sexuální orientace, dnes jsme ale ještě o krok dál.

Jakou zde podle Vás hraje roli politický režim, a tedy komunismus?

Demokratický režim je základním předpokladem vývoje směrem k toleranci. Všechny velké práce o historii homosexuality z 80. let vyšly v zemích s demokratickým režimem.

Mělo společenské uznání homosexuality vliv na chování lidí, kterých se to týká?

Přesně to se odehrálo v poslední době ve Francii. Až do roku 2000 byla homosexualita tabu. To se změnilo teprve nedávno, kdy se čím dál více lidí odvážilo přiznat před kolegy svou homosexuální orientaci. O pařížském starostovi například všichni ví, že je homosexuál, ale bez problémů jsme pro něj hlasovali.

Co vedlo k této radikální změně?

Myšlení lidí se vyvíjí. I když se to nezdá, v tradiční francouzské společnosti je rasismus na ústupu. Na počátku 20. století zde byl například velmi rozšířený antisemitismus. Dnes většina předsudků proti ženám, židům či cizincům pomalu mizí.

Právě změna pozice ženy tu pravděpodobně hraje velkou roli.

Ano, to je zásadní otázka. Starověké společnosti měly na lásku zcela jiný pohled, než je běžné dnes. Svatba byla především obchodní záležitostí mezi dvěma rodinami. Hlavním úkolem manželského páru bylo zplodit děti, láska sem vůbec nepatřila. Proto si ženatí muži často vydržovali kurtizány.

Ve 12. století společnost začíná akceptovat sňatek z lásky. Feministky tvrdí, že za tím stojí změna v postavení ženy. Podle mě jde však o společný vývoj v mentalitách obou pohlaví: ženy chtěly změnu a muži s tím souhlasili.

Prezident ČR Václav Klaus odmítl podepsat zákon umožňující homosexuálům uzavřít manželství. Jako hlavní důvod uvedl, že by se tak narušila instituce rodiny jako základu společnosti. Je to podle Vás přijatelný argument?

Přesně o tom se velmi často mluvilo i ve Francii. Narušení rodinných hodnot je stále zbraní odpůrců sňatku homosexuálů a také těch, kteří odmítají adopci. Podle mě jsou tyto úvahy nesmyslné. Je pravda, že homosexuální páry nesplňují základní povinnost rodiny, a tou je zajistit pokračování rodu. Znamená to však, že zakážeme uzavřít sňatek všem nemocným, kteří nemohou mít děti?

Zmínil jste otázku adopce. Domníváte se, že i zde je vše jen otázkou času a vývoje mentalit?

Všechny názory typu "homosexuálové nemohou adoptovat děti, protože ty potřebují mít matku i otce" vycházejí z předsudků. Žádné statistiky neprokázaly, že dítě vychovávané dvěma muži nebo dvěma ženami by nebylo normální. Pokud někdo tvrdí opak, tak jen zneužívá vědu. Tyto názory se neopírají o seriózní sociologické studie.

Jak by se měla společnost seznamovat s tématem homosexuality? Objevuje se dnes stále častěji, můžeme například zmínit loňský film režiséra Anga Leeho Zkrocená hora.

Na téma homosexuality byla natočena spousta filmů. Je nutné o tom mluvit, protože jen tak se může změnit myšlení lidí. Ve východní Evropě hrála zásadní roli komunistická ideologie, ale to se bude postupně vyvíjet. Česká společnost na tyto změny možná ještě není připravena, je proto třeba jí pomoci. Vaše země bude následovat západní demokracie, jako to již udělala v jiných oblastech. Vývoj v Evropě směřuje k akceptaci homosexuality. Jde zkrátka o to, aby homosexuálové mohli žít normálním životem jako všichni ostatní.

Univerzitní profesor Bernard SERGENT (nar. 1946) získal doktorát z archeologie a historie starověku, rovněž vystudoval biologickou antropologii. Je badatelem v Centre National de la Recherche Scientifique (Národní vědecké centrum), předsedá Société de Mythologie Française (Francouzská mytologická společnost). Z jeho publikací na téma homosexuality můžeme uvést Homosexualité dans la mythologie grecque (Homosexualita v řecké mytologii, 1984), která vyšla také v anglickém překladu a dále Homosexualité initiatique dans l’Europe ancienne (Homosexualita jako iniciační rituál ve starověké Evropě, 1986). Obě knihy byly znovu vydány v roce 1996 pod názvem Homosexualité et initiation chez les peuples indo-européens (Homosexualita a iniciační zvyky u indoevropských národů). Sergentovým velkým vzorem je historik Georges Dumézil (1898–1986), přední francouzský odborník na starověké civilizace.

Paříž spustí ještě letos francouzskou CNN

[Právo, 2. 8. 2006]

Francie se chystá spustit do konce roku vysílání nového zpravodajského kanálu France 24 neboli F 24. Jedná se o francouzskou verzi americké CNN či britské BBC. „Jejím účelem bude šířit do celého světa náš pohled na svět. Musíme proto zaujmout první místo ve světové bitvě obrazů,“ tvrdí prezident Jacques Chirac.

Díky vysílání ve francouzštině, angličtině, arabštině a později také ve španělštině si iniciátoři F 24 slibují 200 miliónů diváků. Nový kanál si budou moci diváci naladit prostřednictvím satelitu nejprve v Evropě, Africe a na Blízkém Východě. V druhé fázi by se měl rozšířit i na asijský a americký kontinent. F 24 by měla doplnit současná frankofonní média určená pro zahraničí. Mezi nejznámější patří rádio RFI a televizní stanice TV 5, dnes hlavní průkopník frankofonní kultury. Zrod F 24 však provází od počátku problémy a bouřlivé diskuse. Jen na samotné jméno nového kanálu si museli Francouzi pár měsíců počkat. „Název France 24 naznačuje, že kanál bude vysílat 24 hodin denně a zachovává ideu nezávislosti jeho vedení,“ upřesňuje ředitel F 24 Alain de Pouzilhac.

Další z problémů se týká právě vedení zpravodajského kanálu. Jeho vlastníky bude veřejná stanice France Télévisions a soukromá TF1, financován však bude výhradně z veřejných prostředků. Rozpočet F 24 pro první rok činí 80 miliónů eur (2,3 mld. Kč), pouhou osminu rozpočtu CNN. Otázky zahalují také její ideologické zaměření: půjde opravdu o stanici nezávislou na politických kruzích? F 24 by měla hrát významnou roli i pro ekonomiku země tím, že by zviditelnila francouzské firmy v zahraničí.

Iniciátorem byl Chirac

Poprvé vyslovil myšlenku francouzské CNN již před dvaceti lety právě Chirac. Tehdejší analýzy mediální scény ukázaly, že propagace „image“ Francie ve světě je více než nedostatečná.

Projekt však skončil u ledu a byl to znovu Chirac, kdo jej vytáhl na světlo při prezidentské kampani v roce 2002. Následovalo několik politických krizí, které realizaci projektu uspíšily: válka v Iráku a loňské násilí na francouzských předměstích. V obou případech zůstala Francie odkázána na interpretaci zahraničních médií, aniž by měla možnost vyjádřit svůj vlastní postoj.

Olivier Poivre d’Arvor, šéf Asociace pro šíření francouzské myšlenky a bývalý ředitel Francouzského institutu v Praze, přemýšlí nad hodnotami, které si dnes lidé v zahraničí spojují se zemí galského kohouta: „V zahraničí Francii symbolizuje Viktor Hugo, Eiffelova věž, šarm pařížských žen a francouzského venkova, Avignonský festival, módní návrháři a parfémy. Paradoxní dnes může být to, že chceme ve sjednocené Evropě nabídnout francouzský kanál určený k vysílání do zahraničí.“

Francie se obrací zády k přistěhovalcům

[Právo, 28. 7. 2006]

Francie začíná uplatňovat nový, přísnější imigrační zákon, na jehož základě budou muset tisíce ilegálních přistěhovalců dobrovolně či nedobrovolně opustit zemi galského kohouta.„Nechceme již být obětí imigrace, v budoucnu si ji budeme sami vybírat,“ tvrdí ministr vnitra Nicolas Sarkozy, který zásadní reformu imigrační legislativy prosadil.Zákon je mj. odpovědí na loňské nepokoje na francouzských předměstích, při nichž mladí lidé z přistěhovaleckých sídlišť sváděli pouliční bitvy s policejními jednotkami.

Ostatní politické strany podle Sarkozyho nejsou schopny nabídnout přijatelné řešení: šéf extrémní pravice Jean-Marie Le Pen by nejraději poslal domů všechny cizince, zatímco socialisté jsou prý k nim až příliš benevolentní. „Mezi dvěma naprosto šílenými možnostmi jsem zvolil cestu spravedlnosti a rozumu,“ vychvaluje Sarkozy svůj plán.Sarkozy chce vybíratTímto se ministr podle svých slov snaží vyrovnat s dědictvím socialistů, kteří mu svou nedůsledností v imigrační otázce zanechali „imigrační bombu“. „Naše země nemůže žít v izolaci od okolního světa, ale na druhou stranu si nemůže dovolit přijmout všechny, kteří zde vidí eldorádo,“ vysvětluje Francois Fillon, politický poradce Sarkozyho.

Na zásadní otázku, zda má Francie příliš mnoho, nebo naopak málo přistěhovalců, ministr vnitra nabízí následující odpověď: země nemá ty správné přistěhovalce. Zákon si proto pečlivě vybírá ty, kteří prospějí ekonomice země. V kategorii žádoucích osob tak lze nalézt například zahraniční studenty. Ti ale musejí slíbit, že si po ukončení studia budou hledat práci doma a vrátí tak své zemi část investice do vzdělání.

Další žádanou kategorií jsou vědci, umělci či vrcholoví sportovci. Všichni zájemci o dlouhodobý pobyt ve Francii navíc budou muset prokázat dostatečnou znalost jazyka a reálií země. „Nikdo zde nedrží ty, kteří Francii nemají rádi,“ brání se Sarkozy.

Druhá část zákona omezuje imigraci za účelem seskupení rodin. Pokud si jeden její člen najde ve Francii práci, dosavadní zákon mu umožňuje pozvat si celou rodinu. Statistiky ukazují, že tento způsob je dnes hlavní příčinou masívního růstu počtu přistěhovalců.

Další omezení se týká vydávání pobytové karty pro cizince, kteří jsou v zemi nelegálně více než deset let. Zároveň se prodlouží délka manželského soužití, po kterém bude možné požádat o francouzskou národnost.

Sarkozy však zašel ještě dále, když nyní oznámil úmysl vyhostit tisíce přistěhovalců, a to i z rodin, jejichž děti se narodily ve Francii a neumějí mluvit jinak než francouzsky.

Studenti schovávají ohrožené spolužáky

„Lidé bez povolení k pobytu jsou tady ilegálně, nemohou tu proto zůstat,“ namítá ministr. Jeho úmysl však rozpoutal v zemi bouři nesouhlasu. Zapojili se do ní i francouzští školáci, kteří začali schovávat své spolužáky, jimž hrozí vyhoštění.

Sarkozy proto reagoval stanovením podmínek, které umožní ilegálním přistěhovalcům podat žádost o pobytovou kartu. Zájemci zde musejí žít nejméně dva roky a mít děti, které se tu narodily nebo přišly do Francie před svým 13. rokem. Pro děti je také podmínkou školní docházka, a to nejpozději od září loňského roku. Mimo to musí rodina prokázat „dostatečný zájem o integraci do společnosti“.

Do poloviny července došlo na francouzské prefektury 14 tisíc žádostí o legalizaci pobytu. Podle Sarkozyho celkový počet nepřesáhne 20 tisíc, z nichž by se mělo vyhovět zhruba jedné třetině. To ovšem znamená, že povolení k pobytu získá jen minimum ilegálních přistěhovalců, kterých je v zemi podle odhadů od 200 do 400 tisíc. Mnohem větší počet z nich naopak čeká vyhostění. „Pro letošní rok jsem stanovil jejich počet na 25 tisíc,“ upřesnil Sarkozy v rozhovoru pro deník Le Figaro.

Francie zavádí známku z chování

[Právo, 29. 6. 2006]

Odpůrci změny tvrdí, že to znamená návrat do 19. století

Od příštího školního roku by se na vysvědčení francouzských školáků měla nově objevit známka z chování. Také zkouška, kterou skládají patnáctiletí studenti, dostane novou podobu: ke třem písemným zkouškám a průměru známek ze dvou vybraných předmětů přibude známka z chování. Učitelé budou při hodnocení vycházet z počtu absencí, z dodržování školního řádu a z účasti na školním životě.

Speciálně vytvořená školní komise loni rozhodla, že by se škola měla více podílet na výchově dětí. „Měli bychom být schopni ohodnotit vše, co škola žákům předává,“ upřesňuje její předseda Claude Thélot.

Dalším impulsem pro zavedení známky z chování byl incident z prosince, kdy na učitelku v pařížském předměstí zaútočil s nožem student. Ministr školství Gilles de Robien svůj návrh zdůvodnil tím, že „respekt vůči učiteli a školnímu personálu patří ke slušnému chování, které se od studentů očekává“. Stejně jako všechny nedávné pokusy o reformu školského systému vyvolal i tento „revoluční návrh“ bouřlivou diskusi.

I když by se dalo očekávat, že ředitelé škol zavedení známky z chování uvítají, někteří z nich se postavili na stranu odpůrců. „Rozhodně bychom neměli dávat dohromady hodnocení studijních výsledků a chování,“ namítá ředitel a předseda odborů Philippe Guittet. Předseda asociace Výchova a demokracie navrhuje zavedení známky, která by hodnotila spíše pozitivní výsledky žáků. „Pokud se známkování zvrhne v pronásledování těch, kteří si dávají prsty do nosu, tak se vrátíme do 19. století,“ vysvětluje.

Mezi odpůrci vládne nesouhlas s jakýmikoli represívními metodami. Škola je tu podle nich od toho, aby vychovávala, a ne aby trestala. Nelíbí se jim ani subjektivita v hodnocení, které na rozdíl od prospěchu nezávisí na konkrétních výsledcích. Studenti jsou ale spíše opačného názoru: „Když někdo nerespektuje vyučujícího, tak to vždycky odnese celá třída. Kdyby to známka z chování mohla změnit, tak nejsme proti,“ domnívají se třináctiletí Olivier a Jeoffrey.

Památník obětem tragédie vzbudil v Lyonu napětí mezi Armény a Turky

[Právo, 19. 5. 2006]

Ve francouzském Lyonu byl odhalen památník obětem arménské genocidy, při níž v letech 1915-17 zahynulo na 1,5 miliónu Arménů. Turecko obvinění z genocidy odmítá, odhalení se proto neobešlo bez konfliktů mezi místní arménskou a tureckou komunitou. Jen v Lyonu každá z nich čítá na 40 tisíc lidí.

„Jsme proti památníku, žádná genocida se neodehrála,“ protestovala mluvčí tureckého konzulátu Deryi Tutumelová. Konzul Özer Aydan několikrát vyzval starostu Lyonu, aby od celého projektu upustil.

Památník tvoří 36 třímetrových stél z bílého kamene. Podle autorů je určen obětem všech genocid ve 20. století, ale účelem je upozornit i na současné etnické konflikty v Čečensku či Tibetu. „Popírání genocidy může vést jedině k jejímu opakování,“ prohlásil Yériché Gorizian z Asociace mladých Arménců. Protestní hlasy turecké komunity se ozvaly ihned po schválení projektu památníku. Radnici města poté zaplavily nesouhlasné, někdy ivýhružné dopisy. Necelý týden před odhalením znehodnotily památník nápisy „Genocida nikdy nebyla“ či „Jsem hrdý na svůj turecký původ“.Zneuctění vyvolalo protesty arménských asociací. „Očekávali jsme, že se objeví protesty proti odhalení památníku, ale s tímto jsme opravdu nepočítali,“ stěžoval si Jules Mardirossian, ředitel Asociace lyonského památníku.

Francie popírání nemůže stíhat

Francouzská vláda však proti pachatelům nemůže nic podniknout. V roce 2001 sice uznala arménskou genocidu, zatím však chybí text umožňující stíhat popírače tragédie. Z odmítavého postoje Ankary k arménské genocidě francouzští politici vytěžili také argument k odmítnutí turecké kandidatury na vstup do EU.

Podle odhadů dnes žije ve Francii na půl miliónu obyvatel arménského původu. Hlavní vlny emigrace sem přišly po obou světových válkách, dnes jsou Arméni příkladem úspěšné asimilace.„Spíše než jejich počet je nutné zdůraznit vůli arménské komunity hlásit se i nadále ke svému původu,“ uvádí ve studii Arméni ve Francii Anahide Ter Minassianová.

Francouzská města nyní sázejí na bicykly

[Právo, 20. 2. 2006]

Po Lyonu spustí revoluční systém půjčování jízdních kol také metropole Paříž

Francouzská města potýkající se s čím dál většími dopravními problémy se snaží najít alternativní způsoby dopravy: jedním z nich je i tzv. malá královna neboli obyčejné jízdní kolo.Podle Agentury životního prostředí 60 procent obyvatel měst využívá při přepravě osobní auta, pouhá dvě procenta jezdí na kole.

V budoucnu však čekají pařížskou dopravu přímo revoluční změny: v létě 2007 by měl být uveden do provozu systém půjčování jízdních kol. První hodina jízdy bude zadarmo, proto by měl tento systém přimět obyvatele hlavního města, aby využívali kola především na krátké vzdálenosti. V ideálním případě si budou moci půjčit kolo na jedné z dvou set „stanic“ umístěných poblíž metra a vrátit ho o pár metrů dále.

Experiment se skvěle ujal

Průkopníkem se stal Lyon, který rozběhl loni na jaře projekt Vélo’v. Setkal se s velkým úspěchem: denně si kolo půjčuje na deset tisíc obyvatel. „Původně jsme si mysleli, že bude pro obyvatele používání kola koníček. V tom jsme se však zmýlili, stal se z něj dopravní prostředek,“ pochvaluje si starosta Lyonu Gérard Collomb.

„Projekt Vélo’v změnil můj život, už nejezdím hromadnou dopravou!“ raduje se mladý advokát v týdeníku Le Point. Projekt navíc pozitivně zapůsobil na majitele kol - mnozí z nich tak opět vytáhli na světlo svou vlastní „malou královnu“.

„Všechna města se potýkají s dopravními problémy,“ vysvětluje zvyšující se oblibu jízdních kol Jean-Claude Decaud, ředitel stejnojmenné firmy, která projekt uskutečnila. Díky lyonskému úspěchu se o systém půjčování jízdních kol začali zajímat i starostové dalších měst.

Má to i svá ale

Boj cyklistů s motoristy však není jednoduchý, jak ukázal v Paříži roku 2001 případ Yvese Contassota, zástupce starosty ze Strany zelených. Po jednání na prefektuře, kde se zasazoval o větší bezpečnost cyklistů na vozovce, si vyjel na kole po zbrusu novém cyklistickém pruhu v centru Paříže, kde ho však záhy smetl motocyklista. Oba naštěstí vyvázli s lehkým zraněním.

V pařížských ulicích zatím mohou cyklisté využívat oddělených pruhů, určených jen pro autobusy, taxíky a kola. V místní dopravě je však cítit, že každý chce být všude první, cyklisté si proto vytvořili vlastní pravidla. Zcela běžně lze vidět cyklistu, který křižovatkou projede klidně na červenou a následně vyhubuje chodci, který mu vběhl do cesty mimo přechod.

Tato neukázněnost platí pro obě strany - není proto výjimkou, že cyklistu málem „přejede“ chodec, který nevydrží čekat na zelenou. Vybavení místních cyklistů má specifické charakteristiky: kolo je pokud možno nevzhledný objekt, z nějž majitel odstranil všechny doplňky, které by šlo odcizit. Většina cyklistů nemá světlo ani odrazky a policisté je za to nepokutují.

Francouzské potíže s napoleonskou legendou

[Dějiny a současnost, 1/2006]

V den dvoustého výročí bitvy u Slavkova to ve Francii vypadalo, jako by se její představitelé za Napoleona styděli. I když je dnes slavkovské střetnutí hodnoceno historiky jako „jedno z nejpozoruhodnějších vítězství vojenské historie všech dob“ (Michel Mourre), letošní oslavy vůbec neodpovídaly francouzské tradici velkolepých oslav významných historických událostí. Na první stránky novin se dostaly debaty o nutnosti vyzdvihnout nejen Napoleonova slavná vítězství, ale i stinnou stránku jeho osobnosti, o které se tolik nemluví. Jeho osoba je však pouze malou částí dlouhodobé polemiky o interpretaci národní historie, která se přenesla z historických kruhů do politických sfér. Je tedy namístě položit si otázku, proč právě slavkovské výročí oživilo tyto diskuze.

V pátek 2. prosince se na pařížském náměstí Vendôme, které zdobí sloup ulitý z nepřátelských zbraní ukořistěných u Slavkova, konala pouze skromná oslava. Neúčast prezidenta Chiraca a premiéra de Villepina byla vykládána jako jejich „neschopnost vyrovnat se s minulostí země.“ Premiér je navíc známý svým obdivem k Napoleonovi, kterému věnoval před několika lety publikaci Cent jours ou l’esprit du sacrifice (Sto dní aneb smyl pro oběť), jež obržela Velkou cenu Napoleonovy nadace. O další překvapení se vláda postarala zrušením velkolepé výstavy o Napoleonovi, která měla být k shlédnutí v Muzeu zbraní vedle Invalidovny, místě posledního odpočinku císaře. Ředitel Napoleonovy nadace Thierry Lentz reagoval v deníku Le Monde slovy: „Francouzi mají strach ze své vlastní historie.“

Naprostý nezájem vlády vyvolal údiv příznivců Napolena. Podle Joachima Murata, potomka slavného maršála velké armády, tak země zapomíná na své kořeny, protože „období konzulátu a císařství je neoddělitelné od francouzské revoluce.“ Napoleonově legendě zůstali letos věrni snad jen studenti vojenské školy Saint-Cyr, kteří si pravidelně připomínají slavkovské vítězství. Tato tradice začala polštářovými bitvami v prostorách školy, od roku 1956 se každý rok odehrává opravdová rekonstrukce bitvy. Vůdcovskou uniformu si oblékne vždy nejlepší student školy.

Dalším paradoxem nezájmu vlády je to, že se Francouzi účastnili letošních oslav dvoustého výročí bitvy u Trafalgaru, kam vyslali také výkvět svého loďstva - letadlovou loď Charles de Gaulle. Byli tak letos více přítomni na oslavách své velké námořní porážky, které bývá přikládán stejný význam jako bitvě u Slavkova. Podle historika Jeana Tularda navíc tato porážka předznamenala „Napoleonovu prohru ve válce s Londýnem.“

Napoleon je dodnes ve Francii kontroverzní postavou dějin s dvěma tvářemi: do roku 1804 (jiní historikové uvádějí za mezník rok 1799) můžeme mluvit o nadšeném revolucionáři Bonapartovi, který zachránil zemi před invazí zahraničních vojsk a o zákonodárci, který vydal dodnes platný občanský zákoník. Císař Napoleon je však jiný člověk: je tím, kdo si podmanil téměř celou Evropu a v honbě za vlastní slávou nešetřil lidské životy. Americký historik Steven Englund připouští, že je rozporuplné oslavovat vítězství, které „posílilo režim, jež se choval k celé Evropě jako koloniální velmoc.“

Hlavní bouři neshod však vyvolala kniha guadalupského spisovatele Clauda Ribbese Le Crime de Napoléon (Napoleonův zločin), která vyšla u příležitosti slavskovských oslav. Autor chce „poukázat na fakta, která pošramocují Napoleonovu pověst,“ a to především na obnovení otroctví z roku 1802. Nevybíravým způsobem ho přirovnává k Hitlerovi, který podle Ribbese považuje Napoleona za svého předchůdce. Vydavatel se snaží přitáhnout čtenáře použitím ještě agresivnějšího tónu : „Více než milion osob odsouzených k smrti, genocida za použití plynových komor, deportační plán, koncentrační tábory a rasové zákony (...). Proč se dnes Francie snaži udělat z tohoto „řezníka černochů“ národního hrdinu?“

Historikové odmítají toto nařčení s tím, že se nejedná o seriózní historickou práci a že se autor knihy dopustil anachronismu, když posuzuje Napoleonovy činy dnešními měřítky obohacenými o pojmy jako např. zločin proti lidskosti. K této polemice se v listu Le Figaro vyjádřil i jeden z nejuznávanějších francouzských historiků Emmanuel Le Roy Ladurie: „Znamená to, že v budoucnu vláda zakáže oslavy výročí všech králů, od Ludvíka XIII. po Ludvíka Filipa kvůli tomu, že byli spoluviníky obchodu s otroky?“

Toto kontroverzní téma však má ještě politické pozadí. V únoru tohoto roku parlament odhlasoval zákon, který vyzývá učitele dějepisu, aby při výuce nezapomněli zdůraznit „pozitivní úlohu francouzské kolonizace.“ Tento zákon vyvolal bouři nesouhlasu mezi historiky. Podle Maxe Galla je nepřípustné, aby vláda diktovala učitelům, jak mají vyučovat dějiny. Nový zákon, jehož zrušení bylo na konci listopadu zamítnuto, zasáhl také citlivé místo obyvatelů bývalých kolonií. Francouzi původem ze zámoří proto v sobotu „oslavili“ Napoleonovo slavkovské výročí manifestací před Invalidovnou, kde protestovali proti falšování historie a násilí, jež slavný vojevůdce napáchal v jejich zemi.Bilance slavkovských oslav ve Francii je tedy důvodem k zamyšlení nad výkladem národní historie, neboť otřásla napoleonskou legendou. Ani obraz rekonstrukce bitvy v blízkosti Tvarožné nebyl bez chyby: francouzské kanály sice zařadily do svého programu příspěvky přímo z bojiště, deník Le Monde však v jednom titulku psal o „bitvě u Slakvova (sic).“ Sám Napoleon se středem zájmu politických kruhů. Jak napsal týdeník Le Point, Francie má zřejmě strach, že „císařova památka ještě dostatečně nevychladla.“ Americký historik Steven Englund ironicky dodává, že Francouzi mají ještě šestnáct let na rozmyšlenou (do 5. května 2021), jak naloži s napoleonskou legendou.

Francouzská vláda chce zlepšit postavení seniorů na trhu práce

[Právo, 27. 12. 2005]

Mají to zajistit zvláštní smlouvy na dobu určitou

Francouzi chtějí v příštích pěti letech výrazně posílit možnosti pracovního uplatnění seniorů. V současné době pracuje pouze 38 procent lidí starších 55 let. Podle požadavků Rady Evropy by se měl jejich počet zvýšit na 50 procent.

Francie, která patří mezi země s nejnižším počtem pracujících seniorů, by se tím přiblížila skandinávským zemím, kde zaměstnanost této věkové kategorie dosahuje až 70 procent. Odbory si nedávno po několikaměsíčním vyjednávání vybojovaly možnost uzavírání pracovních smluv na dobu určitou určených výhradně pro občany starší 57 let, kteří jsou nejméně tři měsíce bez práce. Zatímco za normálních podmínek může zaměstnavatel délku dočasného zaměstnání nabízet maximálně na 18 měsíců, v případě seniorů to bude možné prodloužit na dalších 18 měsíců.

Obrat v rétorice

Jde o zásadní obrat v rétorice současné konzervativní vlády, která se dosud snažila zlepšit především zaměstnanost mladých. Podle ministra práce Gérarda Lachera je nutné přesvědčit Francouze o tom, že „skončil mýtus, podle kterého se s odchodem seniorů otevírá prostor pro mladé“. Problém stárnutí populace se přetřásá nejen na politické scéně. K diskusím přispěla i kniha Gérarda Plumiera Nezaměstnanost důchodců, slabikář lhostejnosti. Její autor je ve svých 53 letech již čtyři roky bez zaměstnání. „Pro seniory již není místo na trhu práce. Ve Francii si lidé myslí, že staří jsou méně výkonní a méně přizpůsobiví,“ upozorňuje na kritickou situaci své generace.

O tom svědčí také fakt, že sedm z deseti seniorů, kteří hledají práci na vedoucích pozicích, by se spokojilo s nižším platem.Plumier také zdůrazňuje absurditu situace, ve které se nyní senioři nacházejí: „Věk odchodu do důchodu se posunul na 65 let, zatímco zaměstnavatelé nám zavírají dveře již o dvacet let dříve.“

Francie uvažuje o zjednodušení zákona o adopci

[4/2005]

Adoptivní rodiče si dnes osvojují především zahraniční děti

Čísla adoptovaných dětí za rok 2004 hovoří jasně: z celkového počtu pěti tisíc je osmdesát procent zahraničního původu. Na první pozici je Haiti, následuje Čína, Rusko a Etiopie. Francie je po Spojených státech druhou zemí s největším počtem adopcí v zahraničí.

Ve francouzských kinech se navíc stal hitem film rumunského režiséra Radu Mihaileanu „Va, vis et deviens“ (Jdi, žij a staň se). Je to poutavý příběh etiopského chlapce, kterého po útěku do Izraele adoptuje židovská rodina. Po shlédnutí tohoto filmu se jistě nejeden divák zamyslí nad tím, jak asi lidský život obohatí adopce dítěte z jiného kontinentu.

Údaje Národního institutu demografických studií uvádějí, že nejčastěji děti adoptují lidé žijící v hustě osídlených regionech. Tyto rodiny jsou většinou méně početné, pouze čtvrtina se rozhodne pro osvojení druhého dítěte. Adoptivní rodiče většinou patří k vyšším vrstvám společnosti, zároveň také klesá počet svobodných.

V módě je především mezinárodní adopce – dnes je možné osvojit si děti z přibližně 70-ti zemí, zatímco v 80-tých letech jich bylo pouze dvacet. Hlavním důvodem globalizace v této oblasti je fakt, že poptávka je daleko větší než nabídka domácího trhu. „25 tisíc francouzských rodin čeká na vyřízení administrativních procedur, zatímco na celém světě jsou k dispozici stovky tisíc dětí,“ prohlásil poslanec a jeden z autorů návrhu na reformu zákona o adopci Yves Nicolin.

Reforma má adopci zjednodušit a zkrátit na devět měsíců

Situace francouzských rodičů, kteří si dnes přejí adoptovat dítě z cizí země, je nezáviděníhodná. „Zájemci o osvojení jsou často odkázáni sami na sebe,“ hovoří se v návrhu reformy zákona. Administrativní procedury jsou navíc nesnesitelně dlouhé, mohou se protáhnout až na tři roky. Každý region má svá vlastní pravidla, takže cena, kterou adoptivní rodiče musí zaplatit může být podle místa bydliště až trojnásobná.

Na základě těchto údajů navrhli poslanci Yves Nicolin a Michele Tabarot reformu zákona o adopci. „Nechceme změnit pravidla, ale zlepšit fungování tohoto systému“, prohlásil Nicolin, adoptivní otec tří ruských dětí. Díky této reformě by byla vytvořena Francouzská adoptivní agentura, která by zájemcům poskytovala nezbytné informace a vedla je od začátku až do konce. Osvojení zahraničních dětí je drahá záležitost, proto se také uvažuje o zvýšení podpory adoptivním rodinám. Ta dnes dosahuje částky 800 euro a mohla by být zvýšena na dvojnásobek.

Jedním ze zastánců reformy je také předseda vlády Jean-Pierre Raffarin, který chce „zdvojnásobit počet adopcí do roku 2006“. Francie tedy vidí v osvojování zahraničních dětí jednu z možností, jak zabránit demografické krizi způsobené klesající porodností.

Francouzský ministr solidarity, zdraví a rodiny Philippe Douste-Blazy v rozhovoru pro deník Figaro prohlásil, že je důležité „zkrátit administrativní úkony na devět měsíců, což je období těhotenství“. Jiní zastánci reformy dokonce tvrdí, že se má osvojení stát jedním z pilířů rodinné politiky Francie. Ministr k tomu dodává, že „adopce je krásný příběh lásky, protože vyjadřuje zároveň potřebu dítěte a touhu rodičů“.

Ghetta jsou známý a letitý problém

[Právo, 9. 11. 2005]

Experti soudí, že francouzský model integrace neuspěl

Podle profesora pařížské Sorbonny Alaina Soubigoua poukazovali sociologové na „ghettoizaci“ předměstských čtvrtí, obývaných většinou přistěhovalci, už před třiceti lety.Upozorňuje, že problémem těchto sídlišť není ani tak nedostatek peněz, jako spíš špatné hospodaření. Například městu Clichy-sous-Bois, kde nynější nepokoje začaly, dává stát ročně 450 miliónů eur (15,2 mld. Kč), ale tyto peníze rozhodně nejdou na řešení problémů předměstí. „Kolik z nich bylo ale použito k zaplacení sociálních pracovníků nebo lékařů? Politici by měli mnohem důrazněji bojovat proti drogám, vysoké nezaměstnanosti mladých či nedostatečné podpoře při studiu,“ říká Soubigou.

Marc Hecker z Francouzského institutu mezinárodních vztahů nevidí v pouličních nepokojích nic nového. „Objevily se už v 80. letech,“ říká s tím, že jde o trojí problém: prvním je tzv. sociální trhlina - předměstí jsou i přes všechno úsilí minulých let stále chudší než centra. Druhý problém se týká integrace přistěhovalců. „Současná krize je příkladem neúspěchu jejího francouzského modelu,“ zdůrazňuje. Třetím problémem je pak role, kterou si přisuzuje stát, když se snaží silou prosadit svou autoritu.

Jeden z vandalů si francouzské televizi postěžoval, že jeho snaha o nalezení stálého zaměstnání je téměř beznadějná. „Snažím se najít práci, ale není to k ničemu. Pro nás je to mrtvý,“ zdůraznil.Studentka Emmanuelle JammetDecaixová potvrzuje, že přistěhovalci žijí svým vlastním životem, zcela izolovaně od většinové společnosti. „Děje se to všechno deset kilometrů od nás, ale pro mě je to stejně daleko jako události v Iráku.“

Pařížské budovy se jen obtížně zbavují nebezpečného azbestu

[Právo, 31. 10. 2005]

Zasažen je i mrakodrap Montparnasse

V pařížských ulicích se nedávno bouřlivě demonstrovalo proti alarmující situaci v budovách, ve kterých byl při stavbě použit rakovinotvorný azbest. I když se od začátku ví, že tento izolační materiál je zdraví škodlivý, byl až do konce 90. let masivně využíván ve stavebnictví.

Nyní se začínají projevovat důsledky: jeho dlouhodobá inhalace způsobuje smrt. Podle nejčernějších odhadů by se do roku 2030 měl počet obětí ve Francii vyšplhat až na sto tisíc. „Úmrtnost bude záležet na tom, jaká preventivní opatření budou zavedena,“ vysvětluje epidemiolog Marcel Goldberg.

Šéf Asociace obětí azbestu Michel Parigot prohlásil, že hodlá dál pokračovat v boji, aby byli lidé zodpovědní za tuto katastrofu postaveni před soud: „Naším cílem je, aby se takový zločin už nikdy neopakoval.“ Na tři tisíce demonstrantů mávalo transparenty se jmény a fotografiemi dosavadních obětí. „Katastrofa ve zdravotnictví stále nemá svého viníka,“ hlásaly jiné.

Demonstrace připomněla letošní aféru ohledně pařížské věže Monparnasse, která je podle odborníků rovněž prolezlá azbestem. Tato věž je se svými 59 patry největší svého druhu v Evropě, což se při opravách značně prodraží: bude nutné počítat se čtyřmi milióny eur (120 mil. Kč) na každé patro. Ve věži pracuje na pět tisíc lidí, k tomu je třeba přičíst 600 tisíc návštěvníků, kteří sem každoročně přicházejí obdivovat pohled na pařížské střechy.

Objekt postavili na začátku 70. let, což znamená, že až nyní je možné určit zdravotní následky pro její návštěvníky. Rakovina způsobená inhalací azbestu se však projeví až po několika desítkách let, počet obětí proto zdaleka není definitivní.

Monparnasská věž je přitom pouze špičkou ledovce. Ekologové upozorňují, že azbest se používal při stavbě většiny poválečných budov, například v případě studentského kampusu Jussieu, který se pod tlakem veřejnosti rovněž opravuje. Francie má prý až třicetileté zpoždění v odstraňování azbestu ve srovnání s ostatními vyspělými zeměmi.

Pařížské setkání s Janáčkem

[Hudební rozhledy, 12/2005]

Měsíc říjen byl pro francouzské milovníky české hudby ve znamení Janáčka. České kulturní centrum ve spolupráci s „Hnutím Janáček“ zorganizovaly u příležitosti 20. výročí tohoto hnutí dva slavnostní koncerty s česko-francouzským obsazením. O tom, že hudba spojuje národy, svědčilo jak složení interpretů tak diváků: ze scény se linuly české melodie v doprovodu francouzských hudebníků. V publiku pak zasedli Francouzi, které oslovil Janáček a zároveň Češi žijící v Paříži.

V první části koncertu se diváci mohli zaposlouchat do Janáčkových Říkadel v podání Karolíny Berkové (mezzosoprán) z Národního divadla v Praze a francouzského souboru komorní hudby Calliopée. Texty říkadel přednesly děti z pařížské asociace Entract, která působí při Českém kulturním centru. Ohlas v publiku na text říkadel pak přesně odhalil poměr česky a francouzsky mluvících diváků. Následovalo humorné melodrama Kryštofa Mařatky na janáčkovské motivy nazvané „Kuzněcov.“

Druhá část večera patřila dramatickému ztvárnění Zápisníku zmizelého. Z potemnělého hlediště s červeným pozadím zněl tenor Aleše Brisceina (Národní divadlo v Praze). Part Zefky zpívala Karolína Berková za klavírního doprovodu Kryštofa Mařatky, zpoza scény zaznívaly hlasy francouzských posluchaček „Conservatoire supérieur de Paris“ (ekvivalent českého HAMU). Hudebnímu provedení předcházela herecky pojatá recitace francouzského překladu, které se zhostil Vincent Figuri.

Oba koncerty se odehrály pod patronátem Jeho Excellence velvyslance Pavla Fischera – první ve slavnostních prostorách české ambasády, druhý v hudebním sále Českého centra. Mezzosopranistka Karolína Berková nám během recepce po prvním z nich sdělila své pocity : „Západní kultura je velice nakloněna české muzice, dnešní příjemný večer toho byl důkazem. Sál, ve kterém jsme měli tu čest účinkovat, nás přijímal a myslím si, že to šlo z těch lidí. Takhle si představuji třeba dřívější domácí koncerty šlechty – sešli se a bylo to takové přátelské setkání.“ Při druhém koncertu se mimo programu předchozího večera mohli diváci zaposlouchat do Janáčkovy Sonáty pro housle a klavír v podání Marie-Pierre Vendome (housle) a Carine Zarifian (klavír).

Pro tuto příležitost byl vybraný program šitý přesně na míru. „Těžko dělat celou operu v tak malém prostoru – Zápisník je v tomto úžasná věc, protože písně mají soudržnou atmosféru,“ upřesňuje mezzosopranistka Karolína Berková. Předseda „Hnutí Janáček“ a autor skladatelovy biografie z roku 1980 Guy Erismann k tomu dodává: „Zvolili jsme vokální skladby, které jsou vyjádřením Janáčkovy hudby, ale také jeho životní filozofie.“ „Hnutí Janáček“ založil Guy Erismann roku 1985, kdy byl skladatel ve Francii téměř neznámý. Cílem hnutí proto bylo představit hukvaldského rodáka francouzskému publiku. Dnes můžeme zhodnotit jeho četné aktivity, mezi které patří nejen Janáčkova hudební tvorba, ale i jeho život. Výsledkem Erismannova úsilí je, že Janáček dnes ve Francii patří k „nejznámějším a nejoblíbenějším českým skladatelem.“ Další hold mu byl vzdán v lednu loňského roku, kdy hudební sál Českého kulturního centra v Paříži dostal Janáčkovo jméno a byla zde umístěna jeho bysta. Skladatel tedy koncertu symbolicky přihlížel.

První zkušební let nového Airbusu A-380 se stal historickou událostí

[článek pro 21. století, nevyšel]

Již samotná cesta z letiště Blagnac ve francouzském Toulouse prozradí mnohé : toto dynamické město na jihozápadě země žije leteckým průmyslem. Silnice vedoucí do centra je obklopena moderními budovami s nápisem Airbus, ve kterých firma Aérospatiale vyrábí od roku 1970 letadla světové úrovně. V okolních městech lze proto najít doslova cizinecké kolonie, narozdíl od nepříliš vítaných arabských přistěhovalců v jiných francouzských městech se však jedná o zahraniční odborníky z letecké oblasti. „Tady v okolí bydlí samí Němci,“ říkají obyvatelé města Colomiers, které se nachází kousek od letiště. Od poloviny padesátých let je tak Toulouse „zemí odletů“, odkud se poprvé vznesla k nebi většina francouzských letadel.

Nový Airbus A-380: největší civilní letadlo na světě

Ve středu 27. dubna se v Toulouse mluví o „historické události“ - poprvé tu vzlétne největší civilní letadlo na světě Airbus A-380. Tato událost je srovnatelná pouze s prvním startem letadla Concord, který se vznesl ze stejného místa v březnu roku 1969. První projekty na výrobu tohoto letadla začaly před deseti lety. Od té doby si konstrukce nového Airbusu vyžádala 10,7 miliard eur (asi 321 miliard korun), podílelo se na ní 50 tisíc osob v šestnácti evropských zemích. Společnost Airbus zdůrazňuje, že kapacita nového stroje je o 35 % vyšší než u současných největších letadel. Mezi další výhody patří zmírnění dopadu na životní prostředí díky snížení hlučnosti a spotřeby paliva. Tento „klenot 21. století“ má také naprosto nadstarndardní vybavení – sedačky jsou rozmístěny ve dvou patrech, najdeme zde knihovny, sprchy, bary či herny, které mají pasažérům zpříjemnit dlouhý let.

Palubního komandant společnosti Air France Noël Chevrier popisuje nový Airbus slovy: „Každý kousek letadla je zbrusu nový, vyrobený speciálně pro tento stroj. Evropa tak nabízí letadlo, které nemá sobě rovného a bude vévodit nebi po dobu dvaceti let. Piloti Airbusu by měli najít ve všech letadlech Airbusu stejné záchytné body.“ Konstrukce letadel značky Airbus je totiž založena na principu „rodin,“ kde mají všechny stroje stejné technické vybavení. Díky této koncepci může pilot jednoduše přejít z jednoduššího na složitější model. Pro srovnání s historický startem Concordu Chevrier dodává : „A-380 je výzvou pro Evropu, na rozdíl od Concordu však není revoluční událostí, nýbrž nejnovějším výsledkem leteckého průmyslu, který dnes slaví pouze sto let existence.“

Den D pro Toulouse a pro evropský letecký průmysl

Přípravy „růžového města“, jak se říká Toulouse díky cihlovým domům, dávají tušit, že se jedná o slavnostní událost. V den D je doprava okolo letiště je přerušena od sedmi hodin ráno, připravena jsou speciální parkoviště pro 50 tisíc nadšenců, kteří se přišli zblízka podívat na tuto jedinečnou událost. Čtvrt hodiny před startem jsou zrušeny ostatní lety, veškerá pozornost se tedy soustředí na nového „obra.“ Další tři tisíce diváků se shromáždily na hlavním náměstí „place du Capitole“ v Toulouse. Radnice zde instalovala obří obrazovku, na které je možné sledovat slavnostní start v přímém přenosu. „Přišly jsme se podívat na tento rozhodující krok v oblasti vysoké technologie,“ tvrdí s úsměvem tři učitelky, které sem přijely z Pyrenejí. Podle tváří nadšených fanoušků je vidět, že nový Airbus A-380 přilákal diváky z celé Francie, ale i z dalších evropských států, které se na projektu podílely.

Živo je také kolem startovací dráhy letiště Blagnac. Někteří z diváků zde kempují již od neděle, jiní čekají od dvou hodin ráno, aby si zajistili co nejlepší místo. Také 12 tisíc zaměstnanců Airbusu přihlíží této jedinečné události, která je výsledkem jejich práce. V ostatních továrnách ve Francii, například v Nantes, jsou instalovány obrazovky, na kterých zaměstnanci Airbusu mohou sledovat start nového letadla v přímém přenosu.

Před desátou hodinou jsou všechny oči upřeny na stroj, který za potlesku diváků vyjíždí z hangáru. Minutu před startem se ozývají výkřiky „konečně se rozjel!“ Zároveň vzlétají dvě helikoptéry, které budou nový Airbus doprovázet. V 10:29 se stroj konečně odlepuje od země za hrobového ticha diváků, kteří napjatě zadržují dech. Když stroj začíná stoupat k nebi, mohou s ulehčením projevit své emoce: vzduchem se nese obdivné „óóó,“ lidé obdivují lehkost s jakou nový stroj odstartoval. Díky podivuhodně tichému startu dostane přezdívku „předoucí obr.“ Letadlo pomalu mizí v oblacích směrem na sever od Toulouse – z bezpečnostních důvodů se musí při prvním zkušebním letu městu vyhnout. Když po nějaké době startují běžné linky, téměř se zdá, že dělají víc hluku než jejich obrovský „bratr.“ Po pár minutách se ozývá z pilotní kabiny Jacques Rosay a potvrzuje, že start proběhl bez problémů. Začíná čtyřhodinový zkušební let.

Ve stejné chvíli se v centru Toulouse vznáší k nebi 25 tisíc barevných balonků, na které mohl každý ze zúčastněných napsat své pocity. Jsou zde jak příznivci letectví, tak obyčejní lidé všech národností a věkových kategorií. Ti všichni se dnes shromáždili u příležitosti této téměř rodinné události a přejí svému potomku „dobrý vítr.“ Ředitel Airbusu Noël Forgeard mluví o svém letadle jako o „velkém buclatém miminu“, jehož rodiče na něj mohou být hrdí.

Deset minut po druhé hodině jsou vidět obrysy letadla, které se vrací na letiště. Jako pozdrav obyvatelům Toulouse opíše kruh nad městem a ve 14:22 lehce přistává. Za jásotu diváků z něj vychází jeho šestičlenná posádka v oranžových kombinézách – piloti Jacques Rosay, Claude Lelaie a techničtí odborníci, mezi nimi také jeden Španěl a Němec. Ti se dnes stali hlavními hrdiny této historické události.

Všichni se shodují, že první let byl perfektní, Lelaie dodává, že „zkušební období začíná s velmi dobrými vyhlídkami.“ Zároveň vyjadřuje své překvapení nad obrovským zájmem publika: „A-380 váží jen o 150 tun více než model A-340, který během svého prvního letu nevyvolal takový zájem, i když se jedná o lepší letadlo.“ Druhý pilot, Jacques Rosay, je „překvapen, jak snadno se toto letadlo řídí, téměř jako kolo!“ Následuje vlna blahopřání a slavnostních projevů, kde se dozvídáme, že „toto letadlo si přeje jediné: létat.“

A jaká budoucnost je čeká? V červnu tohoto roku bude představeno na Letecké výstavě v Bourget. První společností, která by měla od července příštího roku na svých linkách používat nové letadlo, je Singapore Airlines.

Z prvního zkušebního letu se stala významná mediální a politická událost

Zájem médií také svědčí o strategickém významu tohoto projektu. Prvního startu nového letadla se zúčastnilo přes 700 novinářů, na místě byly také štáby televizních stanic.

Slavnostní start nového stroje vyvolal mimořádnou pozornost také v politických kruzích. Pro prezidenta Chiraka je tento „absolutní úspěch“ evropské spolupráce dalším argumentem pro podporu ústavy EU, o které Francouzi rozhodnou v referendu 29. května. Prezident Chirak překvapil ve čtvrtek obyvatele Toulouse svou nečekanou návštěvou. Během svého projevu zmínil, že se jedná o „významnou chvíli pro Toulouse, Francii a Evropu.“ V jeho „spontánním rozhodnutí“ lze však vidět především snahu udělat z tohoto leteckého úspěchu „důkaz, čeho jsou Evropané schopni dosáhnout, když spojí své síly, tvořivost a schopnosti.“

K momentu, kdy obří stroj vzlétl, se v superlativech vyjádřují také členové vlády. Politická bitva mezi zastánci a odpůrci ústavy EU se tak přenáší do oblak. Odpůrci ústavy oponují tím, že „sága Airbusu není výsledkem evropské konstrukce“, protože se na projektu nepodílela žádná z evropských institucí. Na druhou stranu bylo tohoto úspěchu dosaženo díky spolupráci patnácti evropských zemí, základem byla obchodní spolupráce podniků Francie, Německa, Velké Británie a Španělska.

Druhá bitva v oblacích začíná také mezi Evropou a Amerikou, tentokrát v obchodní a diplomatické oblasti. Někteří mluví o „bitvě 21. století,“ ve které se má utkat evropské letectví zastoupené Airbusem a americké se svým Boeingem. V současné době má Evropa navrch, ale situace by se mohla zvrátit ve chvíli, kdy Boeing uvede na trh nový Dreamliner 787. O výsledku této bitvy rozhodne vývoj trhu, na který dnes nemají odborníci shodný názor. USA zdůrazňují, že světový vývoj si vyžaduje spíše letadla střední velikosti, která budou zajišťovat přímé spojení mezi místem odletu a konečnou destinací cestujících, zatímco obránci Airbusu sází na velkokapacitní stroje, které budou spojovat velká přestupní letiště.

Aktuální ekonomická situace však nahrává spíše Američanům – kvůli historicky nízkému dolaru se výroba nového Airbusu prodražila. Na začátku projektu Francouzi stanovili počet prodaných letadel nutných k překročení práhu rentability na 250, tento počet byl nyní zvýšen na 300 strojů. Přesto je však nový Airbus důležitým krokem k posílení evropského vlivu. Ve většině technických oborů je Evropa daleko za USA, nový „obr“ by jí proto mohl pomoci vynést se alespoň v této oblasti nad amerického konkurenta.

Chirac: euroústava je dcerou naší revoluce

[Právo, 5. 5. 2005]

Prezident dál pokračuje ve své intenzivní kampani za přijetí dokumentu

Francouzský prezident Jacques Chirac znova důrazně varoval před případným odmítnutím evropské ústavy v referendu, které jeho země chystá na poslední květnovou neděli. „Takové rozhodnutí našich voličů by citelně oslabilo pozici Francie v Evropské unii i mimo ni,“ zdůraznil v úterý večer v televizní debatě na kanálu France 2. Dodal, že ústava EU je „dcerou francouzské revoluce roku 1789“ a jejich hodnot a že představuje pro Francii to nejlepší.

„Ústava není ani pravicová, ani levicová. Zajišťuje uspořádání Evropy ve smyslu míru a demokracie,“ prohlásil dále šéf Elysejského paláce, který se o přijetí dokumentu vehementně zasazuje při všech možných příležitostech. Výsledek hlasování zůstává nadále velmi nejistý, i když poslední průzkum veřejného mínění signalizoval určitou změnu trendu ve prospěch stoupenců ústavy. Dubnové ankety ale naznačovaly, že až 58 procent Francouzů by mohlo v referendu dokument odmítnout.

Země galského kohouta a s ní i celá EU zůstanou 29. května v napětí až do pozdních večerních hodin - hlasovací místnosti se totiž neuzavřou ve 20 hodin, jak je tomu zvykem při parlamentních nebo prezidentských volbách, nýbrž až ve 22 hodin.

Bouřlivá debata mezi stoupenci a odpůrci ústavy EU v zemi mezitím pokračuje. Její kritici tvrdí, že jde o příliš liberální text a že princip volného trhu ohrožuje sociální výhody. Narážejí tím zejména na obavy z odlivu investorů z Francie směrem na východ Unie a tím i zvýšení nezaměstnanosti, která nyní dosahuje 10,2 procenta.

Francouzi hovoří o „raffarindu“

Odpůrci dále tvrdí, že dokument je „protidemokratický“ a omezuje pravomoci národních parlamentů ve prospěch Bruselu. Její přijetí by prý znamenalo „konec nezávislé zahraniční politiky Francie“.

Dohady o euroústavě se však často omezují i na otázky, které se jí netýkají jen částečně nebo vůbec. Podle Pierra Giacomettiho, ředitele pařížského Ústavu pro výzkum veřejného mínění, hlasy odpůrců nevyjadřují ani tak nesouhlas Francouzů s procesem evropské integrace, jako spíš „vzpouru nižších vrstev, které jsou odhodlány bránit se rostoucí nezaměstnanosti a dravé tržní ekonomice“.

Řada voličů chce negativním postojem k ústavě vystavit účet vládě premiéra Jeana-Pierra Raffarina, jehož popularita v posledních měsících citelně poklesla. Proto se referendu začalo ironicky přezdívat „raffarindum“.

Knižní veletrh v Paříži

[Host, 5/2005]

Kolouchová, Zuzana — Štolfová, Renata

Od 18. do 23. března Paříž hostila jubilejní pětadvacátý „Salon du livre“. Jedná se o největší evropský knižní veletrh otevřený veřejnosti na rozdíl od frankfurtského veletrhu určeného jen profesionálům. Při slavnostním otevření francouzský ministr kultury prohlásil : „Veletrh bude vyjímečným literárním svátkem.“ A bylo co oslavovat. Účastnilo se ho přes 1200 francouzských a zahraničních nakladatelství, zvláštní zájem byl o ruský pavilon. Letošní ročník byl totiž zaměřen na ruskou literaturu, která se po pádu komunismu rozvíjí zcela novým směrem.

Historie a současnost veletrhu

Po prvních pokusech knižního veletrhu v Nice v sedmdesátých letech dali podnět ke konání historicky prvního ročníku roku 1981 Henri Flammarion, ředitel stejnojmenného nakladatelství a Frédéric Ditis, zakladatel edice „J’ai lu“. Projekt byl od začátku pod patronátem Národního svazu vydavatelů, jehož úkolem je reprezentovat tuto profesi a bránit její zájmy. První veletrh se konal v pařížském Velkém paláci, jeho hostem byl i čerstvě zvolený prezident François Mitterrand. Z veletrhu se záhy stala jedinečná událost v propagaci celého ekonomického sektoru. Vydavatelé se proto rozhodli přenechat vedení svých stánků knihkupcům, což umožňuje vzájemné předání zkušeností. V průběhu několika let se veletrh stal tak významnou událostí, že byl roku 1987 ohrožen pumovými útoky.

V osmdesátých letech se veletrh několikrát stěhoval, od roku 1994 se pravidelně koná v komplexu výstaviště u „porte de Versailles“. Byla také zavedena tradice čestných hostů – historicky první tuto roli převzala Velká Británie, po ní následovalo Německo. V devadesátých letech se řady evropských čestných hostů rozrostly o Brazílii a Japonsko, loni byla pozvána Čína. Veletrh je pokaždé příležitostí k prezentaci cenných exponátů: když Paříž hostila Spojené státy, jednalo se o smlouvu z února 1778, kterou Francie uznala jejich nezávislost.

Dnes je veletrh událostí, která široké veřejnosti představí nejčerstvější vydavatelské novinky, ale také starší publikace. Pro profesionály je nejdůležitějším dnem pondělí, kdy je veletrh otevřen speciálně pro knihkupce, nakladatele a knihovníky. Po zbytek týdne však není určen pouze profesionálům, což podtrhuje jeho poslání: kniha má být přístupná všem.

Letos pozornost návštěvníků upoutaly také četné aktivity připravené organizátory pro publikum různých věkových kategorií – od dětského koutku přes setkání s autory a ilustrátory pro mládež až po diktát organizovaný v neděli ráno. Další akcí byl „maraton četby Dona Quijota“, který letos slaví 400 let od prvního vydání. Kolem 2000 autorů, mezi nimiž i jména jako Umberto Eco, z francouzských pak Amélie Nothomb či Anna Gavalda, přišlo zpestřit toto každoroční literární rendez-vous během tradičních podpisových akcí.

Dva proudy ruské literatury

Čtyřicet ruských autorů, jejichž země byla čestným hostem tohoto veletrhu, přivítal prezident Jacques Chirac slovy: „Umožníte francouzskému publiku zhodnotit vaši obzvlášť hojnou a tvořivou produkci, která svědčí o neobyčejné vitalitě a neustálé obnovově ruské literární tradice a jejího přínosu světové kultuře.“ Ruský pavilon byl stylizovaný do podoby březového háje, během veletrhu bylo v tomto ruském lese neustále plno. Přestože je ve Francii současná ruská literatura málo známá, prodalo se tu 18 tisíc knih, z toho čtvrtina v ruském jazyce. Hvězdou veletrhu se stal Andrej Gelasimov, jemuž byla udělena cena Grand public du Salon du livre za dílo „Žízeň“ vyprávějící poutavý příběh vojáka zraněného na čečenské frontě. Současnou ruskou literaturu na veletrhu dále reprezentovali spisovatelé, kteří jsou známí ve Francii – Ludmila Ulitskaja, Vladimír Makanin, či básnířka Marina Cvetajeva.

Letošní veletrh měl díky ruské účasti i politický podtext. Kromě oficiální delegace se veletrhu totiž zúčastnili ruští spisovatelé, kteří nesouhlasí s Putinovou politikou. Stejně tak byli pozváni i čečenští autoři, kteří se snaží podat svědectví o tragickém osudu svého lidu. Ruský prezident, který byl ve stejnou dobu ve Francii, dal však před návštěvou veletrhu přednost intimnímu setkání s vybranými ruskými autory v Elysejském paláci. „Je to velké znamení : Putin nechce vystoupit před nepřefiltrovaným publikem. Má z toho strach.“ Tak se vyjádřil v deníku Le Monde Alexandr Čerkasov, představitel ruské asociace pro obranu lidských práv Memorial. Ta od roku 1988 vydává dokumenty o politických represích v Sovětském svazu. Je tedy vidět, že zveřejňování stinných stránek ruské minulosti v nejvyšších kruzích není přijímáno s nadšeným ohlasem.

Česká účast : Praha je magnetem pro francouzské publikum

Salon du livre má bezpochyby mezinárodní nádech. Letos se ho zúčastnilo 26 zemí a mezi nimi i Česká republika, reprezentována již tradičně expozicí české literární produkce pořádanou společností Svět knihy. Český stánek letos představil francouzskému publiku knihy vybrané ministerstvem kultury a zároveň produkci čtyř nakladatelství: Atlantis, Brána, Fotomida a Leda. Podle Kateřiny Nevečeřalové z Francouzského institutu je dnes na veletrhu zájem především o překlady české literatury. V porovnání s předešlými roky, kdy se většina dotazů týkala cenových relacích tiskařských služeb v České republice, je to příjemná změna.

Velká poptávka je každý rok po knihách o Praze a její architektuře, cizojazyčných slovnících a učebnicích českého jazyka. I česká fotografie má ve Francii velký úspěch, o čemž svědčí množství prodaných pohlednic od nakladatelství Fotomida. Návštěvníci by také ocenili souhrnou prezentaci českých autorů přeložených do francouzštiny a přehled adres, kde jsou jejich díla k dostání. Obraz České republiky ve Francii se často omezuje na znalost hlavního města. Její aura by proto mohla pomoci propagaci literatury a přitáhnout k ní více francouzských čtenářů.

Z českých autorů byla na veletrhu představena díla starších autorů, například Karla Čapka nebo Ladislava Fukse. Ze současných můžeme jmenovat především autory a ilustrátory dětské literatury, o které je velký zájem - Petr Sís, Pavel Šrut a Juraj Horváth z nakladatelství Baobab. Z literatury pro dospělé reprezentovali českou literaturu například Daniela Hodrová a Václav Jamek, který se veletrhu osobně zúčastnil.

V úterý 22. března byla zorganizována konference na téma „Existuje střední Evropa?“ Setkání se zúčastnili tři spisovatelé: Marek Bienczyk z Polska, Václav Jamek z České republiky a Valer Mikula ze Slovenska. Po krátkém zamyšlení nad vzájemnou komunikací mezi středoevropskými státy před revolučními událostmi konce osmdesátých let se debata soustředila na současnou situaci v literární oblasti všech tří zemí. Řeč přišla i na literární ceny, ke kterým Václav Jamek podotkl, že na rozdíl od Francie nemají v České republice velký vliv na prodej knih. O jejich existenci ví často jen úzká skupina čtenářů. Podle něj na rozdíl od polských literárních cen Česká televize a státní deníky pouze přeberou desetiřádkovou oficiální zprávu ČTK. „Lidé v Čechách oceněnou literaturu nevidí, a tudíž nečtou“, dodal Václav Jamek.

Podle Dany Kalinové, ředitelky společnosti Svět knihy, je propagace české literatury v zahraničí obtížná: „Sem tam se objevují vlaštovky překladu české literatury do francouzštiny. Polsko má například obchod s polskými knihami, o české knihy zatím knihkupci neprojevili zájem, i když jsme se o to pokoušeli. Každoročně kontaktujeme francouzské nakladatele, nicméně málokterý přichází na stánek. Je také důležité mít dlouhodobou koncepci prezentace české literatury v zahraničí, udržovat kontakty s „rodinou“ bohemistů, kteří jsou důležití pro představování české literatury v zemi, v níž žijí.“

Dynamika francouzského knižního trhu

Francouzská nakladatelství trpí v současné době fenoménem koncentrace. Podle slov Dany Kalinové se jedná o celosvětový fenomén. Tuto situaci potvrzuje i Fabien Boissonade, distributor nakladatelství Seuil: „Koncentrací nakladatelství se zmenšují možnosti vydavatelské strategie, podřizujeme se tím tržním podmínkám.“ Malá nakladatelství jsou často kvůli finančním potížím skupována velkými, ve kterých se rentabilita stává hlavním kritériem ve vybírání nových titulů. Reakcí na tuto situaci byly i četné debaty během celého veletrhu, které věnovaly zvláštní pozornost malým nezávislým nakladatelstvím a jejich situaci na literární scéně.

Přesto mohou být knihkupci i vydavatelé se situací na knižním trhu letos spokojeni. Jak uvádí deník Le Monde, v roce 2004 se ve Francii prodalo 450 millionů knih a bylo vydáno 50 tisíc titulů, což představuje čtyřprocentní nárůst oproti předchozímu roku. Jak tvrdí Fabien Boissonade, tato vysoká produkce svědčí o „dobrém zdraví“ knižního trhu. Z cizojazyčných knih se tradičně nejlépe prodávají romány a policejní literatura, které mají vysoký mezinárodní potenciál.

Souběžně s veletrhem probíhá ve Francii debata o projektu americké firmy Google zpřístupnit na internetu 15 milionů knih. Francie je jedním z kritiků tohoto projektu, ve kterém vidí další snahu Ameriky, jak vnutit svůj kulturní model ostatním zemím. Zároveň se však klade otázka přístupu informací prostřednictvím internetu. Podle deníku Le Monde může internet „ohrozit samotnou existenci profesí, které stojí u vzniku a propagace knih“. Dnes je tedy o to důležitější, aby si vydavatelství udržela a rozšiřovala svou čtenářskou obec.

Bilance veletrhu: spokojenost nakladatelů i přes pokles návštěvnosti

Nejspokojenější byli nakladatelé, kteří nabídli publiku knihy ze svého fondu, jež jsou dnes těžko k nalezení ve francouzských knihkupectvích. Lattès, Grasset, Fayard, Actes Sud, Gallimard, ti všichni hodnotí Salon du livre jako „spíše vydařený“, a to především díky zvýšení prodeje knih oproti loňskému veletrhu.

„Návštěvnost pařížského veletrhu klesá i přes ruský dynamismus“, „Pokles návštěvnosti knižního veletrhu“ - jak je vidno z těchto novinových titulků, většina francouzských deníků soustředila pozornost především na pesimistickou bilanci návštěvnosti pařížského veletrhu. 165 000 návštěvníků oproti 185 000 v minulém roce, což představuje pokles o 10 procent. Podle pořadatelů je důvodem hezké počasí, které táhlo Pařížany o víkendu pryč z města a špatná přístupnost veletřžního paláce, který se v současné době opravuje.

Hostem příštího vydání knižního veletrhu od 17. do 22. března 2006 bude 62 zemí Frankofonie, což je mezinárodní organizace nejen francouzsky mluvících zemí. Veletrh tímto odstartuje Festival frankofonních kultur, který potrvá od března do října příštího roku.

Vinobraní v Champagne slibuje kvalitu

[Právo, 5. 10. 2005]

Region Champagne jižně od Remeše je v těchto dnech v centru pozornosti francouzských gurmánů. Vinobraní je zde v plném proudu a někde se již chýlí ke konci. Letošní prognózy jsou přitom mimořádně příznivé, rok 2005 bude zřejmě pro tento perlivý mok synonymem výtečné kvality. Někteří odborníci jej dokonce srovnávají s proslulým ročníkem 1990.

„Nepočítali jsme, že budou hrozny tak pěkné. Vděčíme za to dešti a teplu,“ raduje se Dominique Moncomble z vinařského výboru v Champagne. Po chladné a suché zimě letos následovalo teplé léto s dostatečnými srážkami, což vytváří pro zrání hroznů ideální podmínky. Francouzští vinaři proto předpovídají nárůst výnosu z předpokládaných 13 tisíc na více než 16 tisíc kilogramů na hektar.Hrozny, z nichž se vyrábí šampaňské, jsou již dnes nejdražší na světě. Jejich cena proto může díky dobré úrodě vzrůst až na šest eur (asi 177 Kč) za kilo, což je o euro více než loni. Do ceny se promítne také mimořádná péče, která je pro výrobu šampaňského nezbytná, počínaje ručním sběrem hroznů.

Hrozny se na lis musí dostat neporušené, jinak by mohla utrpět výsledná kvalita. Vinobraní tak vyžaduje početnou pracovní sílu - do Champagne tak každoročně proudí na 120 tisíc sezónních brigádníků. „Každý z nich posbírá denně kolem tří tisíc hroznů. Ty jsou letos větší než obvykle, povolených kvót tak dosáhneme rychleji,“ upřesňuje pro deník Le Monde odborový tajemník Bernard Beaulieu.Pravé šampaňské pochází jen ze stejnojmenného francouzského regionu, východně od Paříže. Území, na kterém se pěstují hrozny, je přísně vymezeno zákonem z roku 1927.Tato oblast pokrývá pouhá tři procenta území určeného v zemi pro vinaře, perlivý mok je však oblíbený daleko za hranicemi Francie. Rok 2004 byl z tohoto pohledu velmi úspěšný, prodalo se 300 miliónů lahví, z toho do ciziny téměř polovina.

Francouzům má pomoci s učením jazyků zákon

[Právo, 29. 9. 2005]

Francouzi mají pověst národa, který není příliš nadán na cizí jazyky. Nedávno publikované výsledky studie z roku 2002 potvrdily, že jazyková výbava patnáctiletých Francouzů patří mezi jednu z nejhorších v Evropě. Podpora výuky cizích jazyků je proto prioritou nového školského zákona, který začal platit od září.

„Je nutné, aby bylo do hodin jazyků zařazeno více konverzace,“ naznačil ministr školství Gilles de Robien jeden z problémů výuky. Ta je podle něj příliš teoretická, probírání gramatiky je často na úkor konverzace. V minulosti se dokonce mluvilo o odstranění gramatických cvičení, která prý studenty příliš stresují. Ministr slibuje, že v letošním roce ve školách přibude 6200 zahraničních asistentů na hodiny konverzace a že se sníží počet studentů ve třídách.

Vysoký počet cizinců ve Francii je zároveň jedním z paradoxů místního školství: počet rodilých mluvčích na místech učitelů jazyků je větší než třeba v ČR, mnohdy se jim však nepodaří vštípit Francouzům ani základy správné výslovnosti. Proto se lze setkat s Francouzi, kteří sice mluví anglicky, ale neumí vyslovit „h“ a používají hrčivé „r“, což velmi ztěžuje porozumění.

Francouzi se brání tím, že „Španělé a Italové na tom nejsou o moc lépe.“ Jiní si zase stěžují na „nelogický pravopis“ a „nepředvídatelnou výslovnost“ angličtiny. Své špatné skóre ve srovnání se severskými národy omlouvají také tím, že pro tyto země je angličtina kvůli společnému jazykovému původu jednodušší.

Proč je Francouzům nutné vysvětlovat, že Brno leží kousek od Slavkova

[Právo, 30.06. 2005 - Speciální příloha k česko-francouzským vztahům]

Pokud se rozhodnete pro studium v „božské Francii“, vše závisí na délce vašeho pobytu. V případě kratší stáže stačí „překlepat“ několik měsíců, u delšího pobytu je nutná velká motivace a záruka, že vás vybraný obor opravdu baví a že jste smířeni s francouzskou metodou výuky. Především v humanitních předmětech spočívá v tom, že se veškerý zájem soustředí na zemi galského kohouta, která je považována za střed světa. Na univerzitách je studijní program selektivní, to znamená, že se neprobere všechno učivo daného oboru, ale jen vybraná část. V prvním ročníku historie se například studenti dozví snad vše o francouzské revoluci a napoleonských válkách, ale netuší, co se ve stejné době odehrálo pál kilometrů dál.

Výsledkem pak je, že si musíte zvyknout na reakce typu „aha, ty jsi z Československa, že?“, a to nejen u studentů, ale někdy i u profesorů. Po určité době si na nedostatek zeměpisných znalostí u Francouzů zvyknete (co vám taky jiného zbývá) a naučíte se mluvit tak, aby vám rozuměli. Už vám ani nepřijde zvláštní vysvětlovat, že Brno je u Slavkova a ne naopak. Tedy za předpokladu, že osoba se kterou vedete konverzaci ví, že Slavkov je v České republice. Dotyčného navíc dobře naladíte, protože mu tím připomenete Napoleonovo nejslavnější vítězství.

Na obyčejných univerzitách jsou zatěžkávací zkouškou první dva roky. Dostane se tam totiž každý úspěšný maturant a mnoho studentů se zapíše na univerzitu jen proto, že neví, co dál se životem. Jen pro srovnání : na filozofické fakultě Univerzity Karlovy se do 1. ročníku historie ročně přijmou asi 50 studentů, zatímco na francouzské Paris I Panthéon-Sorbonne je jich tisíc. Polovina z nich většinou nedokončí ani první ročník, ale dostanou aspoň možnost studovat, zatímco u nás je nutno nejprve projít tvrdým výběrem.

Sorbona je u nás považována za prestižní instituci, ale v praxi tam studují spíše ti horší, kteří se nedostanou na takzvané „grandes écoles“. Uchazeči musí absolvovat jeden až dva roky „classes préparatoires“, to znamená přípravných tříd. Jejich studenti se shodují na tom, že tak na celý školní rok téměř přestanou žít, protože se zde probírají snad všechny předměty, soboty jsou pak vyplněny několikahodinovými písemnými zkouškami. Studenti si tak vytvoří velmi kvalitní všeobecný rozhled, ale cenou za toto „elitní“ vzdělání je, že někteří tento neustálý psychický tlak nevydrží a nervově se zhroutí. Jiní zase pochybují o tom, zda je nutné znát nazpaměť plány všech sovětských pětiletek.

Naprostým vrcholem francouzského školského systému je „Ecole polytechnique“ založená Napoleonem. S nadsázkou se dá říct, že celý systém je vytvořen tak, aby se dalo každý rok vybrat dvě stě studentů pro tuto prestižní instituci. Mezi úrovní normálních univerzit a těmito prestižními školami je proto obrovský rozdíl.

Ve srovnání s naším systémem výuky se ve Francii klade hlavní důraz na analytické schopnosti, ve všech humanitních oborech se setkáte s několikahodinovými písemnými zkouškami – dizertací a komentářem dokumentů. Někdy se zdá, že při tomto slohovém cvičení je důležitější dokonalé zvládnutí metody než samotné znalosti. Rozhodně se nejedná o naše české „napíšu všechno, co vím, profesor si potom vybere.“ Můžete napsat třeba deset stránek, ale pokud se váš „román“ netýká tématu, je to jako byste nenapsali nic a vyučující tuto snahu ohodnotí známkou pod deset, to znamená nedostatečně.

Studentský život ve Francii rozhodně není jednoduchý, zvlášť pokud si vyberete hlavní město. Připravte se na poněkud chladné přijetí, bohužel i mezi studenty na univerzitě. Občas se zdá, že mottem Pařížanů je zachovat kamennou tvář, na nikoho se neusmívat, s nikým se nedružit a jít si bezohledně za svým. Pokud máte tisíc spolužáku, tak je navíc těžké vytvořit si okruh známých. Také proto, že se musíte pokusit vybrat jen ty, kteří budou další rok ve studiu pokračovat. Nejjistější je najít si kamarády mezi cizinci, kteří jsou v podobné situaci.

Na univerzitě můžete zažit i události, které připomínají francouzskou revoluci. V květnu a červnu 2003 se univerzity připojily k rozsáhlým stávkám, přednášky byly nahrazeny plamennými projevy vyučujících a studentů, kteří se snažili zmobilizovat ostatní. Výsledkem byl naprostý zmatek během zkoušek na konci školního roku. Některé byly zrušeny, jiné pouze odloženy, ale nejhorší bylo, že nikdo předem nevěděl, co se bude dít.

Studentský život vám proto umožní vytvořit si jedinečnou představu o francouzské mentalitě. To všechno prostě patří k „božské Francii.“

Francouzi se nechtějí vzdát státního svátku

[Právo, 16. 5. 2005]

Vláda chce prosadit „den národní solidarity“ na pomoc seniorům

Příští pondělí, necelých čtrnáct dní před tolik očekávaným referendem o euroústavě, dojde mezi francouzskou vládou a občany k novému měření sil. 16. květen, původně státní svátek, byl vyhlášen „dnem národní solidarity,“ a měl by se stát pracovním dnem. Impulsem k tomuto projektu byla katastrofická vedra v srpnu 2003, kdy během prvnich čtrnácti dnů zahynulo 15 tisíc starších občanů, o 70 % více než je průměr. Pro premiéra Raffarina je nový zákon „rozhodující etapou v boji proti osamělosti oslabených osob a kolektivní lhostejnosti.“ Od této reformy si slibuje příliv dvou miliard eur, které chce použít na zlepšení péče pro seniory, jejichž počet má do roku 2020 vzrůst o čtyřicet procent.

Premiérův apel na občanskou solidaritu však nepadl na úrodnou půdu, vyvolal naopak další vlnu kritiky současné vlády. 56 % Francouzů již vyjádřilo svůj nesouhlas s novým zákonem, proti je paradoxně i polovina seniorů. Nejradikálněji svůj odpor vyjádřil Výbor přátel pondělka, který již shromáždil 150 000 podpisů pro svou petici. V té poukazuje na nespravedlnost, protože „solidarita se nemůže omezovat pouze na pracující“ a o plánované reformě hovoří jako o „nucených pracích.“ Jejich mobilizace je reakcí ma masivní kampaň vlády, která umístila na stránky novin inzeráty vyzývající Francouze k „bratrské pomoci“ starším spoluobčanům. Premiér hovoří o „štědrém činu, který dělá společnost pro sebe a pro svou budoucnost.“

Příští pondělí bude „dnem velkého zmatku“

Také výbory vyzývají ke stávce, příští pondělí tedy bude podle předsedy odborů Françoise Chérèqua „dnem velkého zmatku, protože tento zákon je špatně udělán a vláda si za ním tvrdohlavě stojí.“ Některé podniky a instituce se totiž rozhodly dále respektovat státní svátek, a to především ve školství a v dopravě.

Odpor Francouzů k navrhované reformě plyne také z toho, že ve svatodušní pondělí se vždy konají nejrůznější festivaly, poutě a sportovní klání. Mezi nejznámější z nich patří býčí zápasy v Nîmes. V departementu Gard proto již proběhla „generální zkouška“ – lidé měli pracovat na velikonoční pondělí náhradou za 16. května. Výsledkem byly poloprázdné třídy ve školách. Je tedy zřejmé, že přesvědčit Francouze, aby se dobrovolně vzdali volného dne je téměř nadlidský úkol, a to i přestože je Francie „jednou ze zemí, kde se pracuje nejmíň na světě,“ jak tvrdí ministr obchodu Christian Jacob.

V souvislosti se dnem solidarity se vláda rozhodla představit tento týden „povolání vyššího věku.“ Účelem je seznámit mladé s možnostmi zaměstnání v této oblasti. Odhaduje se, že do tří let se zde vytvoří 70 000 pracovních míst. Součástí projektu je den otevřených dveří v domovech důchodců a informační kampaň v pařížských gymnáziích.Tato polemika ohledně státního svátku je další z příčin růstu kritiky současné vlády. Většina navrhovaných reforem si nezískala podporu veřejnosti, což je hlavním neúspěchem kabinetu, který si předsevzal, že změní zemi k lepšímu. Výsledkem jsou rostoucí sociální nepokoje, veřejnost totiž začíná být alergická na projekty, pod kterými je podepsán premiér Raffarin.

Francouzským kritikům euroústavy se nelíbí její liberálnost a nadvláda Bruselu

[Právo, 24. 4. 2005]

Blížící se termín referenda o euroústavě a rostoucí hrozba francouzského odmítnutí rozpoutaly ve Francii bouřlivou debatu mezi zastánci a odpůrci tohoto textu. Jeho odbornost si vyžaduje vysvětlovací kampaň, v ní však prosvítá především politický program jednotlivých stran. Připomeňme proto hlavní argumenty odpůrců :

· Euroústava je příliš liberální, princip volného trhu ohrožuje sociální výhody – Francouzi mají strach z rostoucí delokalizace (outsourcing) a následné nezaměstnanosti.
· Bude ohrožena existence orgánů veřejné správy, které jsou podporovány státem.
· Euroústava je antidemokratická, omezuje pravomoci národních parlamentů a posiluje technokracii Bruselu.
· Euroústava znamená konec nezávislé zahraniční politiky Francie.
· Jedná se o další etapu v budování evropského superstátu, kde bude evropské právo nadřazeno právním systémům členských států.
· Odmítnutím euroústavy chtějí Francouzi hlasovat proti vstupu Turecka do EU a proti současné vládě.
· Euroústava se bude těžko měnit, podle odpůrců je „vyryta do mramoru.“

Polemika o euroústavě zaplavila stránky všech novin

Nizozemský deník De Volskrant zdůrazňuje zásadní význam této polemiky : „Ve Francii se o euroústavě alespoň mluví“. O tom svědčí fakt, že ve francouzském tisku lze denně najít několik článků na toto téma. Záplava argumentů pro i proti však svědčí o tom, že se z textu euroústavy dá udělat téměř cokoli : vše záleží na interpretaci možných důsledků na fungování EU.

Třetina voličů dosud neví, jak bude hlasovat. Proto má vysvětlovací kampaň politiků a její ohlas u veřejnosti zásadní význam. Odpůrcům nahrává mj. i neschopnost zastánců euroústavy zřetelně vysvětlit své argumenty. „Přijetí textu tohoto typu si vyžaduje aktivní podporu politických kruhů,“ tvrdí v deníku Le Monde Charles Wyplosz, ženevský profesor ekonomie.

Debata o euroústavě se však často omezuje na otázky, které se jí vůbec netýkají. Podle Pierra Giacomettiho, ředitele Ústavu pro výzkum veřejného mínění, hlasy odpůrců nevyjadřují nesouhlas Francouzů s evropskou integrací, ale „vzpouru nižších vrstev, které jsou odhodlány bránit se rostoucí nezaměstnanosti a dravé tržní ekonomice, a vyslovit svůj nesouhlas s politickou situací v zemi�