Měli by se Francouzi stydět za svou historii?

[Dějiny a současnost, 11/2006]

Tímto provokativním titulkem týdeník Express charakterizoval současné debaty o koloniální minulosti Francie. Filmová a literární tvorba posledních měsíců svědčí o tom, že se země stále nevyrovnala s touto kontroverzní stránkou své historie. Nový film Domorodci obrací pozornost na nezájem, jakým se Francie odvděčila vojákům z kolonií, kteří se bili během druhé světové války pod její vlajkou.

Film vypráví příběh čtyř vojáků ze severní Afriky, kteří se pod francouzským velením účastní bitvy o Itálii, vylodění v Provence a osvobození Alsaska. Otevírá se jim možnost vojenské kariéry, ale brzy pochopí, že revoluční heslo rovnost, volnost, bratrství se na ně nevztahuje. Před německými kulkami jsou si všichni rovni, francouzský voják má ale přednostní právo na příděl potravin a na povýšení. Vojáci z kolonií jsou navíc často stavěni do prvních bojových linií. Historik Daniel Lefeuvre varuje před přeceňováním tohoto mýtu: V letech 1942—1945 bylo mobilizováno 253 tisíc afrických vojáků. Jejich ztráty dosáhly 5 procent, u Francouzů to bylo 6 procent. Pouze mezi "pieds noirs" (tzn. Francouzy narozenými v Africe) zahynulo 8 procent vojáků.

Verbování afrických vojáků do francouzské armády začalo již v 19. století, avšak teprve během dvou světových válek 20. století se z něj stala masová záležitost. Roku 1944 bylo ve francouzské armádě více než 50 procent Afričanů. Bez kolonií by byla Francie pouze osvobozenou zemí. Díky nim válku vyhrála, prohlásil tehdy politik Gaston Monnerville.

Film usiluje především o dodatečné uznání zásluh afrických vojáků. Roku 1959, uprostřed alžírské války, francouzská vláda pozastavila vyplácení důchodů. Ten dnes dosahuje desetiny částky, kterou dostávají francouzští bojovníci. Paradoxní je, že rozhodnutí zmrazit vyplácení důchodů bylo přijato za vlády Charlese de Gaulla, který africké vojáky tolik potřeboval. Film Domorodci dal proto podnět k historické změně: na pokyn dojatého prezidenta Jacquese Chiraca bude vojákům z kolonií vyplácen důchod ve stejné výši jako jejich francouzským spolubojovníkům. Toto zadostiučinění se týká zhruba 84 tisíc osob, což přijde Francii na 400 milionů eur ročně. Film po dvou týdnech shlédlo již milion a půl diváků. Věta "Celá Francie se na vás bude dívat a bude na vás vzpomínat", která zde zazní z úst francouzského plukovníka, snad konečně dojde naplnění. Je jen škoda, že se mnozí vojáci tohoto zadostiučinění nedočkali.

Neoblíbená Marie Antoinetta inspiruje Francouze

[Právo, 19. 10. 2006]

Ačkoli byla královna Marie Antoinetta, původem Rakušanka, jednou z nejkritizovanějších panovnic francouzské historie, těší se ve Francii v posledních měsících nebývalé pozornosti. Některá média hovoří dokonce o „antoinettománii“.Přispělo k tomu zejména otevření jejího panství v zámeckém parku Versailles. Nový okruh zpřístupněný v červenci zavede návštěvníky na zámeček Trianon, známý díky mírové smlouvě s Maďarskem z roku 1920, do chrámu lásky, jeskyně, královnina divadla a její vesničky.

Vstup devět eur

Vedení zámku tři měsíce po otevření vyjadřuje své uspokojení. „Panství přilákalo další návštěvníky. Chodí sem většinou ti, kdo už navštívili zámek a chtějí si rozšířit své znalosti,“ řekla Právu tisková mluvčí zámku Aude Revillon d’Aprevalová.

Zámek Versailles je se třemi milióny návštěvníků ročně nejoblíbenější památkou ve Francii a otevření Panství Marie Antoinetty jeho přitažlivost jen zvyšuje. Zájemci o prohlídku ale musejí sáhnout do kapsy pro devět eur (255 Kč).

Na panství se královna uchylovala před přísnou etiketou, podle které musela absolvovat každodenní vstávání, oblékání a stolování před zraky celého dvora. Prostřednictvím rakouského velvyslance jí navíc dávala instrukce i její matka Marie Terezie. Ta nechávala dokonce kontrolovat královské lože, aby nepromarnila chvíli, kdy manželství její dcery dojde naplnění.

„Tady nejsem královnou, ale sama sebou,“ říkávala Marie Antoinetta o svém útočišti. Na panství měla i vlastní divadlo. Sama zde hrála, nad čímž její poddaní kroutili hlavami.Bouřila se tak proti dvorské etiketě - nechala například nastudovat hru Figarova svatba zakázánou králem.

Historik Stéphane Pannekoucke vysvětluje neoblíbenost manželky Ludvíka XVI. slovy, že na rozdíl od jiných královen cizího původu, které se ihned ztotožnily se zájmy Francie, „zůstala Rakušankou“.

Diana měla podobný osud

Královna bývá často srovnávána s britskou princeznou Dianou. Obě se vzepřely dvorské etiketě a jejich život pak předčasně skončil v Paříži za dramatických okolností - život Marie Antoinetty pod gilotinou a Diany při autonehodě.

Dnešní pohled na Marii Antoinettu zůstává negativní, její mládí, nezkušenost a nepochopení ze strany francouzského dvora však mnohé vysvětluje. Nová zpracování jejího života si proto berou za vzor psychoanalytickou studii Stefana Zweiga a kladou důraz na její lidskou stránku, jako by se s ní Francouzi chtěli konečně usmířit.

Marie Antoinetta inspirovala také filmaře. Na festivalu v Cannes byl uveden do kin stejnojmenný film od Sofie Coppolové (v ČR se má promítat na začátku roku 2007), který znovu rozvířil diskuse historiků. „Nechtěla jsem natočit historický velefilm. Marie Antoinetta mě zajímá především jako dospívající dívka,“ vysvětluje režisérka své pojetí filmu. Kromě filmového zpracování se objevily také desítky nových studií o královnině životě.