Francouzská maturita je nejen zkouškou dospělosti

[Právo, 25. 6. 2007]

Z maturitních zkoušek se ve Francii stává výhodný obchod. Ještě před pár lety se jednalo především o zkoušku znalostí, dnes přicházejí ke slovu také peněženky rodičů.

„Maturita dnes nemá stejnou hodnotu jako před 20 lety. Doučování se stalo masovou záležitostí,“ míní novinář Emmanuel Davidenkoff. Pětina středoškoláků totiž využívá služeb agentur zprostředkovávajících doučování.

Co rodiče vede k tomu, aby dětem platili doučování za 15 až 20 eur (427 až 570 Kč) na hodinu? Především strach z nezaměstnanosti. „Maturita je prioritou, to raději nepojedeme na dovolenou,“ svěřil se v pořadu stanice France Info otec letošního maturanta. Rodiče se snaží svým potomkům vštípit, že jejich kariéra začíná již maturitou. Výsledky tomuto tlaku odpovídají: v roce 2006 maturitu úspěšně složilo rekordních 82 procent studentů –dvakrát tolik než před 20 lety.

Podle ankety ministerstva školství si dvě třetiny studentů díky doučování zlepšily známky, polovina z nich však mluví pouze o mírném zlepšení. Lze pochybovat o tom, zda doučování využívají studenti, kteří to nejvíce potřebují. „Učební pomůcky k maturitě nejčastěji vyhledávají pracovití studenti,“ upřesňuje marketingová vedoucí nakladatelství Hatier.

Na současné „módě doučování“ má podíl také stát. Rodiče, kteří platí svým potomkům soukromé hodiny, si mohou polovinu této částky odečíst z daní. Tuto výhodu však nemají sociálně nejslabší, kterých se daňová povinnost netýká.

„Školství je dnes jeden velký obchod. Pomalejším studentům by měla pomoci škola, a ne soukromé hodiny,“ stěžuje si další posluchačka France Info.

Přiživit se chce každý

Svou roli v komercializaci zkoušky dospělosti hraje také reklama. Budoucí maturanti jsou zavaleni publikacemi typu „Jak odmaturovat“, na internetu jsou jim nabízeny protistresové léky či soubory MP3 s nahranými lekcemi vybraných předmětů. Do systému se zapojili i sami učitelé – podle odhadů si až 30 procent z nich přivydělává doučováním. V marketingové politice dosáhlo vrcholu nakladatelství Hatier: „Pokud vyhoříte u zkoušky dospělosti, nakladatelství se zavazuje proplatit vám zakoupenou publikaci z edice maturit,“ upřesňuje. Z maturity se tak stává především zkouška pevných nervů a schopnosti odolat marketingovým lákadlům.

Nízký počet vysokoškoláků nahrává absolventům, neúspěšné uchazeče nutí ke studiu v zahraničí

[Lidové noviny, 16. 6. 2007, dopisy redakci, doplněná verze]

I když nejsem zastáncem zmrazení počtu nově přijatých studentů, nemůžu se ubránit pocitu, že pro absolventy je to vlastně výhoda. Mít velký počet vysokoškolsky vzdělaných lidí je pro každý stát jistě dobrou vizitkou, ale konkurence na trhu práce je pak o to větší.

Ve Francii může vysokou studovat každý, kdo má maturitu a umí francouzsky. Bakalářský program však ukončí pouhých šedesát procent studentů. I tak má ve Francii vysokou školu čtyřicet procent obyvatel. Výsledek? Je nutné studovat nějaký opravdu „užitečný“ obor, aby absolvent našel uplatnění.

Vystudovala jsem ve Francii historii a mezinárodní vztahy. Když dnes srovnám své francouzské a české kamarády s diplomem z humanitních věd, rozdíly jsou obrovské. Většina Čechů má dobře placenou práci, kterou našli hned po ukončení školy. Ve Francii naopak absolventi stráví několik měsíců tím, že dělají neplacené stáže. Pak jim konečně dojde, že humanitní vzdělání je k ničemu a jdou studovat „něco pořádného“. Důsledkem velkého množství vysokoškolsky vzdělaných lidí totiž je, že takový diplom z mezinárodních vztahů je téměř k ničemu, protože ho může mít téměř každý.

Je proto ideální vystudovat v zahraničí a pak se vrátit zpátky. Francouzi už se to také naučili. Pro velmi žádané obory, jako např. ortofonie nebo veterina, je na jejich univerzitách numerus clausus. Proto začali jezdit za studiem do Belgie, kde podobné omezení neexistovalo. Na veterině v belgickém Lutychu proto před pár lety dvě třetiny studentů pocházely z Francie. Místním se to samozřejmě nelíbilo, takže to vyřešili po svém: počet zahraničních studentů omezili na třicet procent. A aby bylo vše „spravedlivé“, o přijatých rozhodne los.Na francouzském příkladě je vidět, že obě vysokoškolské politiky mají své stinné stránky. Pokud univerzity přijmou všechny uchazeče, absolventi se pak boxují o prestižní místa. Pokud je počet přijímaných studentů omezen, ti neúspěšní zamíří do zahraničí. K nám tento trend určitě také jednou dojde. Studium v zahraničí je sice drahé, ale Češi si umí poradit.