Francouzské podniky vyvážejí do zahraničí absolventy

[Právo, 26. 4. 2008]

Čím dál víc mladých Francouzů dnes začíná svou kariéru v zahraničí v rámci systému „VIE“ (dobrovolná služba v mezinárodní firmě). Tento francouzský program je přínosný pro obě strany: pro firmy je to finančně dostupná možnost vyslat zaměstnance do zahraničí, čerstvým absolventům nabízí jedinečnou příležitost získat první pracovní zkušenost. VIE je otevřen všem občanům EU, mohou se ho tedy zůčastnit i Češi.

Firmy vysílají do zahraničí mladé Evropany ve věku 18 – 28 let na dobu od 6 do 24 měsíců. Ve většině případů se jedná o absolventy magisterského studia, škála nabízených profesí je však tak široká, že si může vybrat téměř každý. Nejvíce pracovních nabídek nabízí obory bankovnictví, automobilový a energetický průmysl, uplatnění však mohou najít také informatici, administrativní pracovníci, technici, lékaři, kuchaři, atd.

Nejčastější destinace těchto „dobrovolníků“ prozrazují, na které země dnes sázejí francouzské firmy. Patří mezi ně země s vyspělou ekonomikou – USA, Německo či Japonsko, ale také noví ekonomičtí aktéři – Čína, Mexiko, Maroko či Rumunsko. Dominantní postavení má však stále Evropa: zde se uskuteční téměř polovina všech pobytů.

Na atraktivitě země také závisí počet zájemců. „Do Španělska chce vyjet mnoho mladých, také Rumunsko patří mezi oblíbené země. Na druhou stranu takové Německo nebo Slovensko k nám rozhodně nepřilákají davy zájemců,“ upřesňuje Philippe Higelin, ředitel firmy Flash Europe.

VIE: systém výhodný pro čerstvé absolventy, firmy i stát

Není výjimkou, že takto vycestují z Francie například Španělé, kteří strávili část studií ve Francii - španělské firmy totiž tuto možnost nenabízejí. Blanca Salgado Ruiz, která díky VIE strávila 6 měsíců v Pekingu, si tento systém pochvaluje: „VIE bych doporučila každému. Ve Španělsku dnes není snadné najít práci, všude po vás chtějí čtyři nebo pět let zkušeností. VIE mi usnadnil cestu na trh práce. Bylo by skvělé, kdyby Francii následovaly i další země EU!“

O obrovském zájmu ze strany mladých absolventů svědčí také to, že poptávka je dnes desetinásobně vyšší než nabídka. Největší šanci vycestovat proto mají absolventi nejvíce žádaných oborů a ti, kdo ovládají několik jazyků.

VIE si pochvalují jak mladí dobrovolníci, tak firmy. „Naše firma pravidelně využívá VIE. Jedná se o místa v zahraničí, což k nám přiláká kanditáty s velkým potenciálem, které by možná jinak nenapadlo ucházet se u nás o místo,“ vysvětluje Guillaume Dehaye z firmy Fromi.

Hervé Novelli, státní tajemník pro zahraniční obchod, si pochvaluje tento systém jako „jedinečný způsob internacionalizace [francouzských] firem“. Do dvou let chce proto zdvojnásobit počet „zahraničních dobrovolníků“, kterých je v současné době přes šest tisíc. VIE má tedy vlivného zastánce – stát, který takto usiluje o zlepšení výsledků francouzských firem na mezinárodním poli.

VIE byl zaveden roku 2001 jako náhrada za civilní službu. Od té doby ho již využilo přes 13 tisíc „dobrovolníků“. Rozhodně však nemůžeme mluvit o celofrancouzské módě: téměř polovina firem, které nabízí VIE, má sídlo v Paříži.

Poslední francouzský veterán z první světové války zemřel

[Dějiny a současnost, 3/2008]

« Velká válka » se pro Francouze stala definitivně minulostí. 12. března zemřel ve věku 110 let poslední veterán Lazare Ponticelli. „Od nynějška již paměť jednoho z největších krveprolití nebude patřit jednomu muži, ale celému lidstvu,“ řekl u této příležitosti Marc Dugain, autor slavného románu o utrpení vojáků za první světové války. Podle tiskové agentury AFP dnes žije pouhých osm veteránů, z nichž všichni již mají přes sto let.

Sám životní osud posledního francouzského veterána by vydal na celou knihu. Lazare Ponticelli přišel jako dítě do Paříže poté, co mu v rodné Itálii zemřel otec a matka rodinu opustila. Utekl před hladem do země, kde nikoho neznal, neuměl číst ani psát a francouzsky také ne. V Paříži si začal vydělávat na živobytí jako kominík a kamelot. Ve chvíli vyhlášení války mu bylo pouhých 16 let, ale podařilo se mu svůj věk zamlčet a vstoupit do armády. „Chtěl jsem bránit Francii, protože mi dala najíst,“ vysvětlil později.

Po odvrácení hrozby obklíčení francouzské armády Němci se fronta stabilizovala a vojáci začali hloubit zákopy. Ponticelli patřil k „poilu“ („chlupáč“ – označení pro francouzského vojáky), kteří zažili hrůzy zákopové války: „soužití“ s mrtvými, všudypřítomnost krys a potkanů či neustálý hluk německých střel. Utrpení řadového vojáka dosáhlo vrcholu roku 1915 v bitvě u Verdunu, které se Ponticelli také zúčastnil. „Střílím na tebe, aniž bych tě znal. Kdybys mi byl aspoň něco provedl,“ upozorňoval později na absurditu války. Sám byl raněn a musel podstoupit operaci bez anestezie – doktoři mu roztrhaný obličej dezinfikovali alkoholem. Ve chvíli, kdy se Itálie přidala na stranu Francie, se musel Ponticelli proti své vůli vydat na italskou frontu. „Bil jsem se za Francii, myslel jsem si, že se ze mě stane Francouz,“ vysvětloval své zklamání. Francouzskou národnost se mu podařilo získat až roku 1939.

Z Lazara Ponticelliho se stala při komemoračních příležitostech s nadsázkou řečeno mediální hvězda. Každý rok se 11. listopadu společně s ostatními veterány účastnil oslav konce první světové války. Počet jeho žijících spolubojovníků se ale rychle snižoval – v listopadu 2007 už byli pouze dva. Předposlední francouzský veterán, Louis de Cazenave, zemřel před necelými dvěma měsíci také ve věku 110 let.

Francie vzdala svému poslednímu veteránu hold během mimořádné mše v Invalidovně, bývalém domově pro veterány, které je dnes místem posledního odpočinku válečných hrdinů. Ponticelli s touto posmrtnou počestí souhlasil teprve před několika týdny s výhradou, že bude věnována paměti všem padlým. „Když jsme šli do útoku, říkali jsme si navzájem: ‚Pokud padnu, mysli na mě,‘“ vysvětloval svůj celoživotní úkol. Na sklonku svého života neúnavně svědčil o hrůzách války na nesčetných besedách s dětmi.

První světová válka byla pro Francii jednou z nejkrvavější událostí v celé historii. Z deseti milionů obětí války bylo 1,4 milionů Francouzů, památníky s dlouhými seznamy jmen padlých najdeme dnes téměř v každé vesnici. „Poilu“, kteří přežili, z války vyšli s jedinou větou na rtech: „Už nikdy více...“

Trauma první světové války ve Francii

1 400 000 mrtvých, průměrně 900 denně

3 000 000 raněných, z nichž 1 000 000 invalidů

15 z 36 000 francouzských regionů nemělo žádné padlé vojáky

675 vojáků zastřelených pro výstrahu (vzpoura, dezerce, zločin)