Zprávy z Francie

Francouzské podniky vyvážejí do zahraničí absolventy

2008-04-27T16:51:00.002+02:00

[Právo, 26. 4. 2008]

Čím dál víc mladých Francouzů dnes začíná svou kariéru v zahraničí v rámci systému „VIE“ (dobrovolná služba v mezinárodní firmě). Tento francouzský program je přínosný pro obě strany: pro firmy je to finančně dostupná možnost vyslat zaměstnance do zahraničí, čerstvým absolventům nabízí jedinečnou příležitost získat první pracovní zkušenost. VIE je otevřen všem občanům EU, mohou se ho tedy zůčastnit i Češi.

Firmy vysílají do zahraničí mladé Evropany ve věku 18 – 28 let na dobu od 6 do 24 měsíců. Ve většině případů se jedná o absolventy magisterského studia, škála nabízených profesí je však tak široká, že si může vybrat téměř každý. Nejvíce pracovních nabídek nabízí obory bankovnictví, automobilový a energetický průmysl, uplatnění však mohou najít také informatici, administrativní pracovníci, technici, lékaři, kuchaři, atd.

Nejčastější destinace těchto „dobrovolníků“ prozrazují, na které země dnes sázejí francouzské firmy. Patří mezi ně země s vyspělou ekonomikou – USA, Německo či Japonsko, ale také noví ekonomičtí aktéři – Čína, Mexiko, Maroko či Rumunsko. Dominantní postavení má však stále Evropa: zde se uskuteční téměř polovina všech pobytů.

Na atraktivitě země také závisí počet zájemců. „Do Španělska chce vyjet mnoho mladých, také Rumunsko patří mezi oblíbené země. Na druhou stranu takové Německo nebo Slovensko k nám rozhodně nepřilákají davy zájemců,“ upřesňuje Philippe Higelin, ředitel firmy Flash Europe.

VIE: systém výhodný pro čerstvé absolventy, firmy i stát

Není výjimkou, že takto vycestují z Francie například Španělé, kteří strávili část studií ve Francii - španělské firmy totiž tuto možnost nenabízejí. Blanca Salgado Ruiz, která díky VIE strávila 6 měsíců v Pekingu, si tento systém pochvaluje: „VIE bych doporučila každému. Ve Španělsku dnes není snadné najít práci, všude po vás chtějí čtyři nebo pět let zkušeností. VIE mi usnadnil cestu na trh práce. Bylo by skvělé, kdyby Francii následovaly i další země EU!“

O obrovském zájmu ze strany mladých absolventů svědčí také to, že poptávka je dnes desetinásobně vyšší než nabídka. Největší šanci vycestovat proto mají absolventi nejvíce žádaných oborů a ti, kdo ovládají několik jazyků.

VIE si pochvalují jak mladí dobrovolníci, tak firmy. „Naše firma pravidelně využívá VIE. Jedná se o místa v zahraničí, což k nám přiláká kanditáty s velkým potenciálem, které by možná jinak nenapadlo ucházet se u nás o místo,“ vysvětluje Guillaume Dehaye z firmy Fromi.

Hervé Novelli, státní tajemník pro zahraniční obchod, si pochvaluje tento systém jako „jedinečný způsob internacionalizace [francouzských] firem“. Do dvou let chce proto zdvojnásobit počet „zahraničních dobrovolníků“, kterých je v současné době přes šest tisíc. VIE má tedy vlivného zastánce – stát, který takto usiluje o zlepšení výsledků francouzských firem na mezinárodním poli.

VIE byl zaveden roku 2001 jako náhrada za civilní službu. Od té doby ho již využilo přes 13 tisíc „dobrovolníků“. Rozhodně však nemůžeme mluvit o celofrancouzské módě: téměř polovina firem, které nabízí VIE, má sídlo v Paříži.

Poslední francouzský veterán z první světové války zemřel

2008-04-01T23:45:00.002+02:00

[Dějiny a současnost, 3/2008]

« Velká válka » se pro Francouze stala definitivně minulostí. 12. března zemřel ve věku 110 let poslední veterán Lazare Ponticelli. „Od nynějška již paměť jednoho z největších krveprolití nebude patřit jednomu muži, ale celému lidstvu,“ řekl u této příležitosti Marc Dugain, autor slavného románu o utrpení vojáků za první světové války. Podle tiskové agentury AFP dnes žije pouhých osm veteránů, z nichž všichni již mají přes sto let.

Sám životní osud posledního francouzského veterána by vydal na celou knihu. Lazare Ponticelli přišel jako dítě do Paříže poté, co mu v rodné Itálii zemřel otec a matka rodinu opustila. Utekl před hladem do země, kde nikoho neznal, neuměl číst ani psát a francouzsky také ne. V Paříži si začal vydělávat na živobytí jako kominík a kamelot. Ve chvíli vyhlášení války mu bylo pouhých 16 let, ale podařilo se mu svůj věk zamlčet a vstoupit do armády. „Chtěl jsem bránit Francii, protože mi dala najíst,“ vysvětlil později.

Po odvrácení hrozby obklíčení francouzské armády Němci se fronta stabilizovala a vojáci začali hloubit zákopy. Ponticelli patřil k „poilu“ („chlupáč“ – označení pro francouzského vojáky), kteří zažili hrůzy zákopové války: „soužití“ s mrtvými, všudypřítomnost krys a potkanů či neustálý hluk německých střel. Utrpení řadového vojáka dosáhlo vrcholu roku 1915 v bitvě u Verdunu, které se Ponticelli také zúčastnil. „Střílím na tebe, aniž bych tě znal. Kdybys mi byl aspoň něco provedl,“ upozorňoval později na absurditu války. Sám byl raněn a musel podstoupit operaci bez anestezie – doktoři mu roztrhaný obličej dezinfikovali alkoholem. Ve chvíli, kdy se Itálie přidala na stranu Francie, se musel Ponticelli proti své vůli vydat na italskou frontu. „Bil jsem se za Francii, myslel jsem si, že se ze mě stane Francouz,“ vysvětloval své zklamání. Francouzskou národnost se mu podařilo získat až roku 1939.

Z Lazara Ponticelliho se stala při komemoračních příležitostech s nadsázkou řečeno mediální hvězda. Každý rok se 11. listopadu společně s ostatními veterány účastnil oslav konce první světové války. Počet jeho žijících spolubojovníků se ale rychle snižoval – v listopadu 2007 už byli pouze dva. Předposlední francouzský veterán, Louis de Cazenave, zemřel před necelými dvěma měsíci také ve věku 110 let.

Francie vzdala svému poslednímu veteránu hold během mimořádné mše v Invalidovně, bývalém domově pro veterány, které je dnes místem posledního odpočinku válečných hrdinů. Ponticelli s touto posmrtnou počestí souhlasil teprve před několika týdny s výhradou, že bude věnována paměti všem padlým. „Když jsme šli do útoku, říkali jsme si navzájem: ‚Pokud padnu, mysli na mě,‘“ vysvětloval svůj celoživotní úkol. Na sklonku svého života neúnavně svědčil o hrůzách války na nesčetných besedách s dětmi.

První světová válka byla pro Francii jednou z nejkrvavější událostí v celé historii. Z deseti milionů obětí války bylo 1,4 milionů Francouzů, památníky s dlouhými seznamy jmen padlých najdeme dnes téměř v každé vesnici. „Poilu“, kteří přežili, z války vyšli s jedinou větou na rtech: „Už nikdy více...“

Trauma první světové války ve Francii

1 400 000 mrtvých, průměrně 900 denně

3 000 000 raněných, z nichž 1 000 000 invalidů

15 z 36 000 francouzských regionů nemělo žádné padlé vojáky

675 vojáků zastřelených pro výstrahu (vzpoura, dezerce, zločin)

Evropský univerzitní institut ve Florencii: prestižní univerzita, která zůstává Čechům uzavřena

2007-12-30T10:54:00.000+01:00

[Michal Bobek, Zuzana Loubetová; Dějiny a současnost, 12/2007]

Téma evropské integrace vyvolává polemiku o nutnosti či zbytečnosti celoevropské spolupráce. Tato otázka se od konce druhé světové války neustále potácela mezi vůlí posílit „evropského ducha“ a zajistit tak mír a ekonomickou prosperitu, a neochotou národních vlád vzdát se svých pravomocí.

Jednou z oblastí, kde evropská integrace přinesla konkrétní výsledky, je vzdělání. Díky výměnným pobytům Erasmus se univerzity čím dál více „poevropšťují“. Hmatatelným výsledkem tohoto procesu je také Evropský univerzitní institut ve Florencii (dále také „EUI“ anebo „Institut“). Ano, Evropa má svoji univerzitu, která svou kosmopolitností připomíná středověká centra vzdělanosti. U nás je tento Institut bohužel zatím téměř neznámý – rozhodně o něm nesní všichni proevropsky naladění vědci. To by se však v blízké budoucnosti snad mělo změnit a také čeští studenti by měli získat možnost doktorandského výzkumu na Institutu.

Tento příspěvek proto nabízí základní informace o historii a současnosti tohoto jedinečného evropského experimentu. V první historické části se zaměříme na obtíže, za jakých se projekt evropské univerzity rodil. V druhé části se zaměříme na současný život a organizaci Institutu: jaké obory nabízí, kdo a za jakých podmínek na něm může provádět výzkum a jak se lze přihlásit.

Dlouhá cesta ke zrodu evropské univerzity: EUI jako vzor nadnárodní spolupráce?

EUI můžeme dnes považovat za příklad evropské spolupráce hodný následování. Jeho vznik roku 1976 byl však výsledkem dvaceti let tahanic mezi členskými státy tehdejšího Evropského hospodářského společenství. Může být tedy vzorem pro další iniciativy na poli evropské spolupráce?

První zmínky o evropské univerzitě se objevily již na konci 40. let: hlavní propagátoři myšlenky evropské integrace již tehdy uvažovali o založení nového prestižního centra vědy a výzkumu. Kultura a vzdělanost tak měly kromě ekonomiky přinést po skončení 2. světové války svůj díl ke sjednocení Evropy. I pozdější výběr místa symbolizoval význam nové instituce: byla zvolena Florencie, kolébka renesance a humanismu. Genius loci nejlépe vystihnul italský prezident Giovanni Leone při slavnostním otevření EUI: přirovnal ho k velkým středověkým univerzitám – Boloni, Salamance či Paříži, kde se setkávali studenti a profesoři z celé Evropy, aby přispěli k vytvoření společných civilizačních hodnot. Snahou těchto Evropanů tedy bylo oživit tradici mezinárodních středověkých univerzit.

Právě Itálie byla místem, kde od 11. století vznikaly první „světské univerzity“ jako protiváha církevních institucí. Tyto pokusy byly následovány vlnou zakládání nových univerzit, z nichž se stala mezinárodní centra vzdělání. Tak vzniklo v Paříži centrum teologie, kam jezdili studenti a profesoři z celé Evropy. Univerzity byly čím dál více nezávislé na politické moci, čímž byla zajištěna evropská duchovní jednota v období politických a náboženských rozbrojů. Bylo však možné vrátit se k tomuto modelu po 2. světové válce a vytvořit univerzitu, která by přispěla k evropské jednotě?

Těžké začátky: evropská univerzita jako politicky nepřijatelný projekt

Po roce 1945 se pro-evropské návrhy společné vzdělávací politiky omezily na rozšíření programu tehdejších univerzit o předměty s evropským zaměřením. Vytvoření zcela nové evropské univerzity či udělení tohoto statusu jedné z existujících totiž odmítali sami představitelé Evropského hnutí, například Denis de Rougemont. Tato myšlenka se zdála z psychologického hlediska a vzhledem k ekonomickému stavu Evropy příliš nebezpečná. Jedinou úspěšnou iniciativou v tomto směru bylo založení College of Europe na haagském kongresu roku 1948.

V 50. letech se dostala tato otázka znovu na pořad dne: první evropské instituce (Rada Evropy, Evropské společenství uhlí a oceli) načrtly obrysy budoucí evropské spolupráce. Bylo tedy třeba vychovat novou generaci Evropanů schopných řídit tyto instituce. Vzhledem k ambicióznosti a nákladnosti celého projektu se společné financování všemi zúčastněnými státy jevilo jako logické řešení. Národní univerzity však vytáhly do boje za obranu národních zájmů a opět se klonily k politicky přijatelnější variantě: vytvoření institutů pro evropská studia v rámci již existujících univerzit. Ve srovnání s projektem nové evropské univerzity bylo jejich jednoznačnou výhodou geografické rozptýlení těchto center evropského myšlení do několika zemí.

Idea nové univerzity tedy ve svých počátcích narážela na odpor politických i akademických kruhů, které se nechtěly vzdát svých pravomocí v oblasti vzdělávání. Bylo tedy třeba počkat na další integrační iniciativy, které vytvořily z otázky evropského vzdělávacího systému znovu prioritu.

První krok: evropská univerzita jako součást evropské integrace

Prvním konkrétním krokem k pozdějšímu otevření EUI byl vznik Euratomu v roce 1957. Článek 9 jeho zakládací smlouvy počítal s vytvořením „ústavu či školy na mezinárodní úrovni“, jejímž úkolem by bylo především vzdělávání odborníků v technických a přírodních vědách.

O konkrétní podobě univerzity začali vzápětí jednat představitelé šesti zemí tehdejšího Evropského hospodářského společenství (EHS). Jejich představy se však lišily: Němci, Italové a Lucemburčané si představovali zcela samostatnou univerzitu nabízející široký výběr studijních programů čerstvým maturantům. Francouzi se naopak chtěli striktně držet smlouvy Euratomu a vytvořit Institut nukleárních studií. Belgičané se zase báli konkurence jejich nově otevřenému College of Europe. Další brzdou byly obavy, aby evropská univerzita nevytvořila kulturní bariéru mezi státy EHS a zbytkem Evropy. Neshody ohledně podoby nové instituce tak znovu odsunuly realizaci tohoto ambiciózního plánu.

Idea evropské univerzity měla od počátku jednoho neochvějného zastánce: italskou vládu. Ta si roku 1960 vybojovala, že sídlem evropské univerzity bude Florencie. Ve stejné době byla idea evropské univerzity schválena komisí Euratomu. Krize evropské integrace, která trvala po celá 60. léta, však zmrazila na další desetiletí dialog o prohloubení kulturní spolupráce.

Politické změny v Evropě na konci 60. let vytvářejí příznivou situaci

Otázka evropské univerzity byla znovu opatrně otevřena až na jaře roku 1970. Studentská hnutí z roku 1968 vyžadující reformu vzdělání a demise generála de Gaulla o rok později znovu vytvořily příznivou atmosféru pro další jednání. Hlavním iniciátorem byla opět italská vláda. V září 1968 zveřejnila memorandum, kde si kladla za cíl vytvořit instituci, která by se vyrovnala prestižní Harvard School of Business a vychovávala by vedoucí pracovníky evropských podniků.

Dokument zakládající Evropský univerzitní institut byl podepsán v dubnu roku 1972. Ve srovnání s původním grandiózním projektem univerzity s programem od prvního do třetího cyklu pro několik tisíc studentů byl však výsledek velmi skromný: v listopadu 1976 zde nastoupilo do prvního ročníku 30 doktorandů.

Závěrem můžeme říci, že vznik Institutu provázely neustálé zvraty, které odrážely těžkosti evropské spolupráce v politické oblasti. Navzdory těmto těžkým začátkům je dnes EUI institucí, která uděluje největší počet doktorských titulů v oblasti humanitních a sociálních věd v Evropě.

Evropský univerzitní institut dnes

Hlavní budovou Institutu je starý klášter v kopcích nad Florencií. Institut se dělí na čtyři ústavy (departments): politických a společenských věd, historie, ekonomie a práva. Samostatnou jednotkou jsou Historické archívy Evropské unie. Dnešní EUI tvoří padesát profesorů, více jak šest set studentů a třináct budov. Koho můžeme na EUI potkat?

Doktorand

Začněme čísly: v roce 2006 nastoupilo do doktorandského studia 139 studentů ze 37 zemí světa. Hlavním cílem jejich čtyřletého studia je sepsání disertační práce, která je „originálním přínosem v daném oboru“. Pro každý ročník jsou předepsány určité požadavky (prezentace výzkumu, výstupy v odborném tisku apod.), které jsou podmínkou pro postup do dalšího ročníku. Vědecká činnost je podporována skvělou infrastrukturou a knihovnou. Každý doktorand má též přidělené finanční prostředky pro výzkum v terénu, účast na konferencích a cestovní náklady.

Přibližně 70% absolventů EUI jsou činní v akademické sféře. Následují mezinárodní organizace (10%), soukromý sektor (13%) a veřejná správa (7%). Typově se však jedná o nadnárodní akademiky se značnou mírou profesní mobility, kteří často nepůsobí v zemi svého původu.

Profesor

Pozice profesora EUI je oproti jiným vysokoškolským institucím v Evropě dost odlišná. Na jednu stranu, jedná se o profesory, kteří v podstatě nemají žádné studenty, kterým by měli přednášet. Nemusí se tedy zabývat ničím, co na klasických univerzitách spotřebuje značnou část jejich času a energie: příprava výuky, přednášky a semináře, příprava a oprava zkoušek apod. Jejich jedinou povinností je školit doktorandy, kterých má jeden profesor mezi deseti a dvaceti kousky, a vést v rámci prvního a druhé trimestru jeden vědecký seminář (tedy dvě vyučovací hodiny týdně). Jedná se o typ profesorského nebe: minimum závazků v oblasti výuky a maximum času na vlastní práci a výzkum.

Na druhou stranu je ale pozice profesora na Institutu časově omezená: všichni profesoři dostávají pouze smlouvu na dobu určitou (v první fázi na 4 nebo 5 let), která může být pouze jednou prodloužena, a to tak, že celková doba pobytu profesora na Institutu nikdy nepřesáhne 8 let. „Může to vypadat, že podmínky jsou zde horší než na jiných univerzitách, tato rotace je však zdrojem dynamismu a intelektuální obnovy,“ zdůrazňuje prezident Institutu Yves Mény.

Fellow

Fellow je univerzální označení pro vědeckého pracovníka, který již dosáhl titulu Ph.D., věnuje se nicméně dalšímu výzkumu. Institut nabízí množství různých typů „fellowships“ pro výzkumné pracovníky:

(i) Fernand Braudel Senior Fellowships – toto stipendium je určeno pro již etablované akademiky či nejvýznačnější právníky z praxe, kteří se chtějí na několik měsíců či maximálně na rok ponořit do nerušeného bádání. Délka trvání je 3 až 10 měsíců, žádosti o tento typ stipendia jsou přijímány dvakrát do roka, a to buď 30. září anebo 30. března. Ucházet se může kandidát jakékoliv národnosti.

(ii) Jean Monnet Fellowships je program spravovaný Centrem Roberta Schumana pro pokročilá studia. Každoročně je vypisováno 15 až 20 stipendií pro začínající akademiky – jedním z kritérií je, že od složení disertační zkoušky kandidát neuplynulo v okamžiku zahájení pobytu na EUI více jak 7 let. Lhůta pro podání žádosti bývá v říjnu roku předcházejícího akademickému roku, pro které je stipendium žádáno. Délka trvání stipendia je jeden rok (12 měsíců, od září do srpna následujícího roku). Udělení stipendia taktéž není nijak limitováno národností kandidáta.

(ii) Max Weber Fellowships je speciální post-doktorandský stipendijní program, který byl zřízen v roce 2006 a je financován Evropskou komisí. Je určen pro čerstvé držitele titulu Ph.D.; při zahájení stipendijního pobytu nesmí od okamžiku obdržení doktorátu uplynout více jak 5 let. Stipendium má sloužit ke kariérnímu rozvoji budoucích pedagogů a vědců. Jeho délka je 12 nebo 24 měsíců, uzávěrka žádostí bývá v říjnu roku předcházejícího akademickému roku, pro které je stipendium žádáno. Uchazeči mohou být jakékoliv národnosti.

Návštěvník a knihomol

Krátkodobým způsobem přístupu na Institut a především do jeho výtečné knihovny je statut návštěvníka. Běžná délka pobytu návštěvníka na Institutu je 2 – 3 měsíce. Maximální délka pobytu je 10 měsíců. Návštěvník není financován Institutem, ale typicky z různých grantových projektů mobility vysokoškolských pracovníků či domovskou univerzitou návštěvníka. Osoby, které mají buď málo času (řádově týden) či mají zájem pouze o přístup do výtečné knihovny EUI, mohou zažádat o jednorázový vstup.

4 důvody, proč si vybrat EUI

Proč si k doktorandskému studiu vybrat Institut, který v Čechách v podstatě nikdo nezná, namísto západních univerzit zvučných jmen?

1/ Mezinárodní prostředí a mnohojazyčnost

Institut je skutečnou evropskou univerzitou lidsky, kulturně i jazykově. „Italština je dorozumívacím jazykem, některé předměty se vyučují ve francouzštině, ale pouze angličtině rozumí všichni“, upřesňuje Yves Mény. Existence „úředního“ jazyka však nebrání paralelnímu životu jazyků jiných: u ranní kávy lze pohovořit německy, ve vědeckém semináři anglicky a francouzsky, u oběda komunikovat lámanou italštinou a k večeru domlouvat schůzku v (ještě lámanější) polštině. „To nejevropštější na celém Institutu je způsob, jakým zde žijí v symbióze mladí badatelé z celé Evropy,“ potvrzuje Jean-Marie Palayret, ředitel archívů EUI.

Ještě zajímavějším fenoménem je míšení metodologické a oborové. „Všechny země by dnes měly být schopné oprostit se od národního rámce,“ obhajuje evropský duch Institutu Yves Mény.

2/ Instituce šitá na míru doktorandskému výzkumu

Fungování Institutu je nastaveno pro doktorandy a od toho se odvíjí celá organizace studia: volný přístup do budov Institutu 24 hodin denně 7 dní v týdnu či existence školky pro ratolesti členů Institutu.

Doktorandský výzkum má přídech milé svobody. Absence povinnosti výuky či jakéhokoliv, v našich zeměpisných šířkách častého „zneužívání“ (interních) doktorandů pro různé nevděčné práce v rámci katedry či fakulty, umožňuje koncentrovat se na vlastní studium a výzkum. To může zahrnovat i doplnění jazykových znalostí: vysokoškolsky vzdělaní rodilí mluvčí zajišťují výuku více než šesti jazyků.

3/ Toscana & Firenze & Italia

Institut díky svému unikátnímu položení umožňuje skloubit výtečnou akademickou kvalitu s příjemným životním prostředím. Krásy Toskánska se však mohou proměnit v nástrahy; historky kolující po EUI vyprávějí o doktorandech z Anglie, kteří sem přišli v 80. letech a zamilovali se do toskánských kopců natolik, že nebyli nikdy schopni dokončit disertaci či z Institutu odejít. Jeden z nich dodnes pracuje na Institutu jako knihovník, druhý vede studentský Bar Fiasco ...

4/ Jo, jo, pořád se něco děje ...

Pro poslední důvod si lze vypůjčit parafrázi M. Donutila: pořád se něco děje. Děje se toho tolik, že ani není možné sledovat (natož absolvovat) celé množství konferencí, seminářů a dalších aktivit. EUI je schopen získat jakéhokoliv přednášejícího: málokdo odolá pozvánce na prodloužený (přednáškový) víkend do Florencie. Tímto způsobem pak zde člověk potká známé profesory z obou stran Atlantiku, význačné politiky, úředníky atd.

EUI vychovává evropskou elitu, která odchází do USA

Jednou ze stinných stránek je re-integrace do akademického světa v zemi původu. Akademické elity některých členských států (Francie, Španělsko či Německo) zůstávají uzavřené a při doplňování nových pozic spoléhají na „vlastní“ akademický dorost. Absolventi EUI z těchto členských států proto často hledají uplatnění v jiných státech (Velká Británie, Nizozemí či země skandinávské) anebo míří za prací do USA. „Americké univerzity dnes znají EUI lépe než ty evropské,“ zdůrazňuje největší slabinu Institutu Yves Mény. Evropa tedy financuje vzdělání svých nejnadějnějších badatelů, z nichž někteří pak odcházejí do USA ...

Pro Čechy je zatím doktorandské studium na EUI téměř nemožné

Vraťme se nyní na úplný počátek: kdo a jak se může na Institut hlásit? Rozlišme dvě kategorie zájemců: vědecké pracovníky a zájemce o doktorandské studium. Vědečtí pracovníci se již dnes mohou ucházet o stipendia (fellowships). Ta jsou udělována bez ohledu na národnost kandidáta. Za poslední tři roky se však nezdá, že by tato možnost české (či slovenské) vědecké pracovníky příliš lákala.

Situace je problematičtější se zájemci o doktorandské studium. Každá země totiž financuje své studenty. Česká republika, stejně jako třeba Maďarsko či Bulharsko, však doposud neratifikovala Smlouvu o založení EUI. To znamená, že na Institutu v současnosti neexistuje financování (tzv. granty) pro studenty české národnosti. Slovensko ke Smlouvě o EUI přistupuje; slovenští studenti by mohli na Institutu začít studovat již od akademického roku 2008/2009.

„Nezájem malých států je ekonomický a kulturní omyl“

ČR je jednou z mála zemí EU, které nemají na Institutu téměř žádné doktorandy. Kupříkladu Polsko je na rozdíl od nás velmi aktivní: vysílá do Florencie každoročně přes deset doktorandů. Pokud bude česká vláda ještě dlouho váhat, polští, slovinští anebo kupříkladu pobaltští absolventi EUI nás převálcují při obsazování klíčových míst v institucích EU. Yves Mény dále zdůrazňuje výhody přistoupení ČR ke Smlouvě: „Do rozpočtu Institutu nejvíce přispívají čtyři státy: Německo, Francie, Velká Británie a Itálie. Jejich vzpoura by tedy byla pochopitelná, nezájem malých států je však ekonomický a kulturní omyl. My jsme české vládě nabídli „slevu“, podobně jako Polsku či Španělsku. ČR by členství stálo asi 180 000 eur ročně, což rozhodně není málo. Ve srovnání s ostatními zeměmi by na tom však Češi vydělali: je to necelá pětina částky, kterou platí Belgie, země se stejným počtem obyvatel.“

Také česká situace by se měla změnit. Podle informací poskytnutých autorům z MŠMT vyjádřila Česká republika přání ratifikovat Smlouvu o založení EUI ústy tehdejší ministryně školství Petry Buzkové již v listopadu 2005. Od té doby však probíhají vleklá jednání o přistoupení, která se nyní (listopad 2007) opět zastavila. Úmyslem české strany je financovat až 4 nová stipendia pro české studenty každý rok. Na Institutu by proto v budoucnosti mohlo studovat až 16 českých studentů zároveň. Podle nejnovějších informací si však budou muset čeští badatelé ještě počkat – pro MŠMT není bohužel vysílání českých studentů do Florencie prioritou.

EUI je dnes nepružnou evropskou „Institucí“

Výběr doktorandů probíhá na národní bázi: počet stipendií financovaných každým státem určuje počet kandidátů, kteří mohou být přijati. Celkový poměr počtu zájemců o studium/počtu přijatých je 1/9. Pro jednotlivé země se však značně liší, což má za následek snížení celkové kvality: dobří kandidáti ze státu, kde je mnoho zájemců, musí být odmítnuti a namísto toho je přijat slabší kandidát ze státu s méně uchazeči. Řešení tohoto problému je technicky velice jednoduché; politicky však nesmírně obtížné: zrušit národnostní kvóty.

Schůdnější cestou je zavést dvoukolový systém přijímání - část doktorandů by byla vybírána v rámci „vnitro-národnostní“ soutěže a další část by byla vystavena volné soutěži. Podobné řešení sice zůstává hudbou budoucnosti, jedná se však o budoucnost nezbytnou: pouze tak bude Institut schopen uchovat své výsadní postavení v soutěži o nejlepší studenty, soutěži, která se již dávno neodehrává pouze v evropském měřítku.

Obrovský úspěch pařížského Vélibu… zvlášť když MHD stávkuje!

2007-12-30T10:46:00.000+01:00

[Cykloturistika, 1/2008]

Vélib, pařížský systém volně použitelných kol, již funguje přes čtyři měsíce. Jednoznačný důkaz jeho úspěchu, jakýsi „každodenní plebiscit“, nabízí pohled do ulic: šedá kola je vidět všude. Obyvatelé i návštěvníci města nad Seinou mají k dispozici více než 10 000 kol rozmístěných na 750 stanicích. Do konce roku se má počet stanic zdvojnásobit, takže pak budou doslova na každém rohu. Stane se tedy v budoucnu z Paříže druhý Amsterdam?

Použití Vélibu je zhruba stejně náročné jako koupení jízdenky na metro: zájemci o roční kartu pošlou vyplněný formulář s šekem na 29 (poplatek za používání Vélibu) plus 150 eur (záloha pro případ nevrácení kola). Do několika dnů dostanou magnetickou kartu. Tu stačí přiložit na stojan Vélibu, kolo se samo odemkne. Návštěvníci Paříže si pomocí bankovní karty mohou na každé stanici zakoupit „jízdenku“ na 1 den (1 euro) nebo 7 dní (5 euro). Ve všech případech je první půlhodina zdarma, při delším použití cena rapidně narůstá. Vélib má tedy sloužit pouze ke krátkým přejezdům, aby ho mohlo využít co nejvíce lidí.

Hlavní výhodou Vélibu je, že ho může použít kdokoli a kdykoli. Pařížské ulice brázdí na šedých kolech dámy v kostýmu a lodičkách, sportovci, domorodci i turisté. Možná si řeknete, že pro ty, co už kolo mají, je Vélib zbytečný. Právě naopak! Pravidelní cyklisté mohou díky Vélibu využívat kolo ještě častěji. Už se nemusíte bát jet do práce na kole, abyste večer nezmokli – rozhodnete se podle situace. Když je ráno hezky, můžete obdivovat slunečnou Paříž ze sedla Vélibu a pokud se večer počasí zhorší, vrátíte se metrem.

Pokud znáte Paříž, je Vélib příjemným a levným dopravním prostředkem také pro turisty. Jít pěšky od Eiffelovy věže na Montmartre je trochu daleko, na kole to stihnete do půl hodiny. Pokud si předplatíte jeden den za jedno euro, můžete Vélib použít kolikrát chcete. Při dopravě metrem či autobusem zaplatíte víc než euro za každou cestu.

Jako každá novinka mají i šedá kola své mouchy. Pokud chcete kolo zaparkovat v sobotu dopoledne u Eiffelovky, pravděpodobně nenajdete volné místo. Na stanici se můžete podívat na plánek, kde jsou vyznačena další „parkoviště“ – ta však mohou být také plná. Ještě lepší řešení je domluvit se s někým, kdo bude v té době na internetu, kde se dají najít informace o volných parkovacích místech. Třeba bude časem možné získat tyto informace i na stanicích Vélibu.

Bezkonkurenčně největší zájem je o šedá kola ve dnech, kdy MHD stávkuje. Po cyklostezkách proudí nekonečné vlny kol, u stanic se tvoří fronty a někteří filutové si kola zamykají vlastním zámkem. I když je starosta Paříže kritizován za to, že si zavedením Vélibu chtěl zajistit podporu pro příští volby, povedlo se mu zajistit alternativní dopravní řešení pro dny sociálních nepokojů. Z Paříže je tedy druhý Amsterdam... ale pouze když MHD stávkuje. Znamená to však, že cyklistický potenciál tu je!

Bude pařížský Vélib vzorem pro další evropská města?

2007-10-16T22:33:00.000+02:00

[http://www.nakole.cz/regiony/clanek.php3?id=280, 16/10/2007]

Zamyšlení nad klady a zápory systému volně použitelných kol

V polovině července byl spuštěn dlouho očekávaný projekt Vélib - z Paříže se tak stalo město plné cyklistů. Obyvatelé města nad Seinou mají nyní k dispozici více než deset tisíc kol rozmístěných na 750 stanicích po celém městě, to znamená zhruba každých 300 metrů. Po zaplacení zálohy a ročního poplatku 29 eur je první půl hodina zdarma. Vélib je tedy dostupný všem a všude, zásadním způsobem proto změnil život nejen pařížských cyklistů. K dnešnímu dni systém vyzkoušela pětina Pařížanů, celkový počet vypůjčení přesáhl čtyři miliony. „Už se bez něj nemohu obejít,“ vychvaluje Vélib v deníku Libération Pascal. Jedná se opravdu o tak dokonalý a nenahraditelný systém?

V ČEM SPOČÍVÁ ÚSPĚCH VÉLIBU?

Je s ním méně starostí než s vlastním kolem

Prvním problémem pro majitele jízdního kola v Paříži je parkování. Nechávat ho přes noc venku je příliš riskantní. Sklepy jsou často moc malé, v kolárnách parkují rodiče kočárky. Zbývá tedy umístit kolo do bytu – tím se však zmenší již tak malý bytový prostor. Ideálním řešením by proto bylo umístění kola na balkon. Pokud to však uděláte, dostanete za pár dní oficiální upozornění, že „parkování dvoustopých vozidel na balkonech je zakázáno, protože narušuje harmonii venkovní fasády“. S Vélibem tento problém odpadá: kolo zaparkujete ve stanici a pokud ho někdo ukradne, už to není váš problém.

Jak si vypůjčit Vélib?
Na francouzské zvyky se systém Vélib obejde bez zbytečného papírování. Stačí vyplnit registrační formulář a spolu s šekem ho zaslat na příslušnou adresu. Za dva týdny obdržíte kartu, s kterou si můžete kolo vypůjčit a vrátit na kterékoli ze 750 stanic v celé Paříži. Pro návštěvníky Paříže jsou k dispozici krátkodobé průkazky na 1 den (1 euro) nebo 7 dní (5 euro). K tomu stačí bankovní karta, s kterou si můžete vyřídit průkazku na každé stanici. V případě nevrácení kola Vám bude z účtu strhnuto 150 euro. Kola jsou k dispozici během první půl hodiny zdarma, každá další je zpoplatněna. Je proto nejvýhodnější používat ho pouze na krátké vzdálenosti. Na oficiálních stránkách Vélibu najdete podrobnou mapu všech stanic: www.velib.paris.fr/…

Dokud Vélib neexistoval, mnoho pařížských cyklistů mělo kola dvě: k běžnému použití co nejopotřebovanější kolo a k výletům za město druhé perfektně vybavené. Ve chvíli, kdy kvalita a vybavení kol v českých městech svědčí o rostoucích platech v zemi, můžeme občas v pařížských ulicích vidět historické kousky. Na chodnících se občas povalují bicykly v různých fázích rozkladu – jednomu chybí sedlo (buď bylo ukradeno nebo si ho vzal majitel, aby zabránil odcizení), dalšímu kolo a z třetího zůstal jen rám. Zavedením Vélibu odpadá nutnost mít kola dvě. Stačí jedno, které se už snadněji vtěsná do bytu.

Jednoduchý a rychlý dopravní prostředek pro všechny

V současné době je průměrná vzdálenost jedné přepravy po Paříži 10 kilometrů. Pro tyto krátké vzdálenosti je tedy nejjednodušší a většinou i nejrychlejší použít Vélib. Do konce roku se navíc má počet stanic zdvojnásobit, bude jich tedy pětkrát více než stanic metra. Podle statistik dnes šedá kola používá až 100 tisíc lidí denně. Ve srovnáním s ostatními druhy dopravy je to pořád málo – například pařížské metro denně přepraví přes 4 miliony cestujících. Mnoho uživatelů Vélibu však kombinuje několik dopravních prostředků – část cesty jedou na kole a dál pokračují autobusem nebo metrem. Vélib tedy slouží také jako doplňkový dopravní prostředek pro cestu do práce. Gilles Vesco z radnice města Lyonu, kde tento systém funguje už víc než rok, tyto zkušenosti potvrzuje: „Ze začátku jsme si mysleli, že lidé budou kola používat hlavně na víkendové projížďky. Zjistili jsme však, že je používají jako každodenní dopravní prostředek.“

Díky Vélibu se mohou na kole projet i lidé, které bychom jinak mezi cyklisty neviděli. Typickým obrázkem z pařížských silnic a několika málo cyklostezek je mladý muž v obleku a kravatě, který jede do práce. Jeden z nich se podělil o tuto zkušenost na svém blogu: „Neměl jsem tušení, jak budu vypadat po příjezdu do práce: budu celý zpocený a rozcuchaný? Jako obchodník totiž musím být kvůli klientům slušně oblečený. (...) Jaké bylo mé překvapení, když jsem na cyklostezce potkal jednoho z mých klientů! Vyměnili jsme si zkušenosti a poradil mi, jak po příjezdu do práce slušně vypadat i v zimě.“ Šedých kol využívají také tzv. sváteční jezdci. Jednou z nich je Agnès, která v deníku Le Monde přiznává, že na kole neseděla plných 23 let. To znamená, že ne všichni uživatelé Vélibu jsou zkušenými cyklisty...

I TEN NEJLEPŠÍ SYSTÉM MÁ SVÉ MOUCHY

Problém bezpečnosti

Pokud na pařížské silnici uvidíte v nočních hodinách červené světélko, které si to šněruje z jedné strany na druhou, pravděpodobně se jedná o uživatele Vélibu. „Hned je poznám, mnozí z nich neznají dopravní předpisy a vůbec neumí jezdit,“ rozhořčuje se Barbara. Běžní cyklisti na tom však nejsou o moc lépe: podle ankety z roku 2005 více než 70 % z nich přiznalo, že nerespektuje semafory. Pařížští cyklisti si totiž myslí, že pro ně platí zvláštní předpisy. Stává se, že cyklista projede na červenou a v zápětí vypeskuje chodce, který mu vběhne do cesty mimo vyznačený přechod. Pokud se uživatelé Vélibu budou chovat jako tito cyklisti, hrozí zvýšení počtu nehod.

Dalším problémem je alkoholismus. Pařížští policisté proto dostali pokyn pokutovat všechny cyklisty, kteří nebudou respektovat pravidla silničního provozu. „K čemu slouží Vélib, když na nich nemůžeme jet opilí v noci domů? Ať si policajti vyberou: máme jezdit opilí autem nebo na kole?“ rozčiluje se na jednom z blogů anonym podepsaný RC.

Řidiči motorových vozidel si naopak pochvalují, že „na silnicích konečně jezdí kolo, které je vidět.“ Na rozdíl od běžných bicyklů, u kterých může být osvětlení návnadou pro zloděje, jsou Véliby vybaveny předním i zadním světlem. Tím se ještě zvětšil rozdíl mezi bezpečnostním vybavením běžného kola a Vélibu. Dosud v Paříži existovaly dva extrémy: neosvětlené kolo a cyklista až po zuby vyzbrojený odrazkami, někdy i reflektující bundou připomínající popeláře. Šedá kola jsou proto střední cestou: cyklista je osvětlen, aniž by zářil do všech stran.

Problém dostupnosti a kopcovitého terénu

Uživatelé Vélibu si často stěžují na prázdné nebo naopak plné stanice, které nutí zájemce o vypůjčení kola vydat se pěšky zkusit štěstí o něco dál. Emma vypráví své negativní zkušenosti: „Největší problém je najít volné kolo a zaparkovat ho po dojetí k cíli. Když jsem o víkendu viděla ve dvě ráno frontu na kola, nemohla jsem věřit svým očím! Když jsem pak přijela o půl třetí domů, nejbližší stanice byla plná. Mohla jsem zaparkovat až u třetí stanice a pak jsem to měla domů dalších dvacet minut pěšky!“

Dalším problémem jsou pařížské kopce – o sjezd dolů je totiž větší zájem než o šlapání do kopce. Šedá kola váží 22 kilo a rozhodně se nejedná o horská kola s dvěma talíři, cyklisté se musí spokojit se třemi převody. Cyklističtí nadšenci z 20. obvodu se proto rozhodli motivovat ostatní uspořádáním závodů na jedné z nejpříkrejších silnic Paříže. Po příjezdu do cílové stanice si aspirant na nový rekord nechá vytisknout v automatu stvrzenku, která ukáže čas uběhlý mezi vypůjčením a vrácením kola. „Vélib opravdu není kolo pro šlapání do kopce. Když už se musím takhle trápit, je zábavnější zazávodit si,“ vysvětluje v deníku Le Monde jeden z pořadatelů závodu Sofian.

Konkurence taxíkářů a prodejců kol?

Statistiky udávají, že třetina kol je používána mezi desátou hodinou večerní a druhou ranní. Noční doprava je v Paříži velmi špatně organizovaná, možnost dopravy na kole je proto opravdovou revolucí pro peněženky milovníků večírků. Je tedy namístě otázka, zda Vélib nekonkuruje dalším druhům dopravy, především taxíkům. „Podle zkušeností z Lyonu se kola a taxíky spíše doplňují,“ ujišťuje v deníku Le Monde Serge Vormez, zástupce odborů taxíkářů.

Situace je podobná v prodejnách cyklistických potřeb. Jejich tržby v červenci klesly, byl to však pouze dočasný fenomén. Prodavač kol Mickaël je optimista: „Příliv nových cyklistů v budoucnu zvýší počet našich zákazníků.“ Pouze půjčovny kol jsou na tom prokazatelně hůř a některé obviňují Vélib z nekalé konkurence. Provozovatelé šedých kol však ujišťují, že nechtěli vyhlásit válku pařížským půjčovnám. Na oficiálních stránkách Vélibu se proto uvádí, že „pro dlouhé projíždky je i nadále nejlepší využít služeb klasických půjčoven.“

Úspěch Vélibu nahrává politickým ambicím starosty Paříže
V březnu 2008 v Paříži proběhnou komunální volby. Necelé dva měsíce po spuštění Vélibu pařížský starosta Bertrand Delanoë oznámil svoji kandidaturu pro tyto volby. Zavedením volně použitelných kol si proto chce získat další voliče, stejně jako nedávným obnovením provozu tramvaje na jižním okraji Paříže. Starosta také ujišťoval obyvatele, že systém Vélib městský rozpočet nic nestojí – firma JC Decaux za instalování kol bude moci umístit na pařížských billboardech svou reklamu.

Je Vélib antisociálním projektem?

Uživatelé šedých kol se musí zastavit u bran Paříže, dál totiž nejsou žádné stanice. Tímto se ještě zvyšuje propast mezi „opravdovými Pařížany“ a „Pařížany z předměstí“. Někteří politici proto kritizují Vélib pro jeho „antisociální charakter“. V hlavním městě totiž žijí pouze 2 miliony obyvatel, na předměstích se tísní dalších 6 milionů. Ti proto mohou Vélib považovat za privilegium, které je jim odepřeno. „Na začátku jsme zvažovali rozšíření projektu mimo Paříž. Blíží se však konec našeho mandátu, proto jsme chtěli systém rozjet před jeho vypršením,“ brání se Pierre Mansat z pařížské radnice. Mnoho starostů předměstských částí již projevilo zájem o rozšíření Vélibu. Můžeme tedy doufat, že v budoucnu budou moci šedá kola vyjet i například do buloňského lesíku.

VÉLIB ZPŘÍJEMŇUJE ŽIVOT V PAŘÍŽI POKUD VÍTE, ZA JAKÝCH OKOLNOSTÍ HO POUŽÍVAT

Názor na úspěch Vélibu závisí na osobní zkušenosti každého uživatele: „Šedé kolo je příjemný dopravní prostředek na víkend, ale není dost spolehlivé, abych na něm jezdil do práce. Kvůli stanicím Vélibu se navíc snížil počet parkovacích míst pro automobily,“ stěžuje si na internetovém fóru jeden ze skeptiků. Moje osobní zkušenost s Vélibem je naopak velmi pozitivní. Je sice lepší nepoužívat kola v noci ze soboty na neděli, jindy se však dá najít alternativní řešení. Pokud najdete prázdnou stanici, můžete vždy místo kola sednout na metro. Jediným opravdovým problémem jsou přeplněné stanice. Provozovatelé Vélibu však budou postupně upravovat počet kol na každé stanici podle současných studií o jejich pohybu, tím by se měl problém částečně vyřešit.

V Paříži už nyní můžeme mluvit o jakémsi „klanu“ uživatelů Vélibu. U stanic se setkávají noví zájemci a jejich zkušenější „kolegové“ – může zde tedy vzniknout prostor k diskuzi a k navazování nových kontaktů. Celý systém tak snad trochu přispěje ke zmírnění pověstné odtažitosti obyvatel Paříže. Dnes je již jasné, že Vélib vyvolal obrovský zájem a stal se součástí každodenního života obyvatel Paříže i jejich návštěvníků. „Podle obrovského úspěchu lze soudit, že systém volně použitelných kol bude zaveden ve všech větších městech Francie,“ uzavírá dvouměsíční zkušenost deník Libération. O úspěchu svědčí také ohlas ze zahraničí: na fungování Vélibu se již přijely podívat delegace z Londýna a ze Chicaga. Je tedy možné, že kromě kabaretů tak bude dalším vývozním artiklem města nad Seinou šedé kolo.

Reklama má přivést Francouze ke zdravé stravě

2007-09-08T22:41:00.000+02:00

[Právo, 8. 9. 2007]

Snížení obezity a s ní spojených nákladů na lékařskou péči si slibuje francouzské ministerstvo zdravotnictví od kampaně Mangerbouger.com (jíst a hýbat se) propagující zdravou výživu.

Od letošního března musí být na reklamách na potraviny i nápoje upozornění: „Pro své zdraví se vyvarujte příliš tučné, sladké a slané stravy“ nebo „Jezte nejméně pět kusů ovoce a zeleniny denně“.

Názory Francouzů na tuto péči ze strany státu jsou ale rozporné. „Považují lidi za hlupáky. Všichni o problému nadváhy vědí, nač o tom psát ve všech reklamách?“ rozčiluje se účastník internetového fóra s pseudonymem Šakal.

Další kritické hlasy přicházejí od milovnic sladkostí. „Sedím tak jednou před televizí a vidím reklamu na nutelu. Všude spousta oříšků a mléka, až jsem dostala chuť jít si smlsnout do kuchyně. Poučení o zdravé výživě mě ale šokovalo, úplně mě přešla chuť!“ svěřila se Právu Alice.

Zatímco ženy se kvůli kampani cítí provinile za mlsný jazyk, muži si toto téma k srdci příliš neberou. „Klidně přiznám, že se dovedu cpát jako Otesánek,“ potvrdil Právu Cédric. „Nemůžeme přece srovnávat marlbora s nutelou,“ tvrdí Alice.

Další odpůrce kampaně Philippe Lancon se v deníku Libération zamýšlel nad tím, kam až posedlost zdravím jednou dojde: „Navrhuji, aby byla na diskotékách mezi dvěma písničkami pouštěna znělka ,Pro své zdraví se vyvarujte příliš velkého hluku.“

Kampaň je nedotažená

Zastánci kampaně však zdůrazňují důležitost prevence zejména u dětí. Právě na tuto věkovou kategorii se ministerstvo zdravotnictví snaží zapůsobit. Statistiky mluví jasně: od roku 1980 se ve Francii třikrát zvýšil počet dětí s nadváhou.

Země proto v roce 2001 uvedla do provozu evropský unikát - národní program zdravé výživy -a zvýšila o 30 procent rozpočet na propagaci zdravého životního stylu. I kampaň Mangerbouger. com je jeho součástí.

Dosavadní akce zaměřené na děti však neměly vždy očekávaný efekt. Když ministerstvo zdravotnictví přišlo před několika lety s nápadem dávat dětem ve školách zdarma jablka, děti je po sobě házely, místo aby je jedly.

Také Mélodie si myslí, že kampaň je nedotažená. „Bylo by lepší nabídnout dětem výuku o zdravé výživě. Dospělí by určitě ocenili recepty, jak zkonzumovat oněch slavných pět kusů ovoce a zeleniny denně.“

Podle Francouzů je tedy účinek kampaně přinejmenším rozporuplný. Je však třeba uznat, že díky ní se o zdravé výživě začalo alespoň mluvit. Ostatně na internetovou adresu www.mangerbouger.com zavítá šestkrát více lidí než na druhé nejoblíbenější stránky o zdravé výživě.

Osobní zkušenost je pro historika riskantní

2007-09-05T23:47:00.000+02:00

[Dějiny a současnost, 9/2007]

Rozhovor s Marcem Ferremo životě v koloniích, dějinách Francie a vyrovnávání se s minulostí

Vaše knihy Dějiny Francie a Dějiny kolonizací byly nedávno přeloženy do češtiny. V době jejich francouzského vydání se jistě nejednalo o nové téma. Co Vás vedlo k napsání nových dějin na tato tradiční témata?

Dějiny Francie jsou výsledkem čtyřicetileté historické práce. Chtěl jsem nabídnout pohled na francouzskou historii jinak než v chronologických úsecích. Podle tradice školy Annales jsem se naopak soustředil na dlouhodobé fenomény a na nová témata, například dějiny ženy nebo na to, jak minulost ovlivňuje současnost. Dějiny totiž nejsou jen studiem minulosti.

Zrod Dějin kolonizací byl zcela jiný. Jako profesor jsem žil v koloniích, kde jsem na vlastní kůži prožíval místní krizi. Byl jsem členem hnutí, která propagovala mírové řešení problému kolonií, ta ale bohužel na konci padesátých let zanikla. Nepatřil jsem k žádné politické straně, proto jsem se mohl pokusit přivést ke spolupráci Araby, Židy, černochy a další lidi. O čtyřicet let později mě napadlo podělit se o tyto zkušenosti. Předtím to nebylo možné, šlo o bezpečnost mých přátel. Existuje další důvod, proč jsem knihu o kolonizacích nenapsal dříve. Mí kolegové by mohli říct, že z pobytu v koloniích těžím pro svou kariéru. Všechny tyto argumenty způsobily, že kniha o kolonizacích vznikla až před několika lety.

Vraťme se k Dějinám Francie. Pojal jste svou knihu jako doplnění těch, které již byly napsány? Mám na mysli především Dějiny Francie George Dubyho a stejnojmenný titul od Andrého Mauroise, které byly rovněž přeloženy do češtiny.

George Dubyho si velmi cením, ale jeho Dějiny Francie jsou průměrné, chybí tam například kapitola o křížových výpravách. Kniha je výsledkem práce kolektivu autorů, což je na ní vidět: každý napsal svou kapitolu, ale není tam společná vedoucí myšlenka. Čtenářům bych spíše doporučil Dějiny Francie od Jacquese Marseille.

Co se týče Mauroise, ten se ve Francii četl za mého mládí, ale dnes už skoro vůbec. Maurois píše dějiny králů, zatímco já ve své knize zachycuji dějiny společnosti.

V Dějinách kolonizací se také snažíte nabídnout něco nového?

Celkový přehled dějin kolonizace přede mnou nikdo nepublikoval. Chtěl jsem ukázat, že boj za nezávislost existoval v koloniích již během dobývání. Další vedoucí ideou této knihy je názor, že pro pochopení dějin kolonizací je nutné seznámit se se čtyřmi stanovisky. Nejprve se nabízí klasická otázka, proč došlo ke kolonizaci? Odpověď je jednoduchá: kvůli surovinám a honbě za ziskem. Nezapomeňme však na pohled odpůrců kolonialismu — socialistů, katolíků či liberálů. Například Leninův recept, jak z lidí udělat odpůrce kolonialismu, bylo dát jim přečíst, co si myslí Francouzi o Angličanech a naopak.

Dále je nutné nechat promluvit obyvatele kolonií, to se dřív vůbec nedělalo. A nakonec musíme připomenout pohled kolonistů, kteří byli posíláni z metropole. Ti samozřejmě neměli stejný názor jako jejich vláda, několikrát se proti ní dokonce vzbouřili. Tak získaly nezávislost například španělské kolonie v 19. století — nešlo zde o vzpouru Indiánů, ale přímo Španělů z kolonií. Téměř se nemluví o tom, že vedle domorodců byli obětmi právě ti, které metropole posílala do kolonií.

Vy sám jste se aktivně zúčastnil některých významných událostí 20. století — za druhé světové války jste byl členem odboje, poté jste žil v Alžírsku. Je pro historika jednodušší psát o období, které sám prožil?

Díky svému pobytu v Alžírsku jsem získal zkušenosti, které ostatní neměli, a mnohem lépe jsem pak chápal koloniální problémy v jiných částech světa. Dřív byl pohled na kolonie dost schematický — během alžírské války si někteří mysleli, že všichni osadníci musí odejít nebo že je nutné zabít všechny Araby. Určitě je jednodušší psát o tom, co člověk prožil na vlastní kůži. Já například nejsem věřící, a ani bych si netroufl napsat knihu o víře.

Zároveň je však osobní zkušenost velmi riskantní. Historik si musí umět zachovat odstup. Například moje kniha o Pétainovi vyšla až roku 1987. Předtím se do toho ve Francii nikomu nechtělo, Pétain byl tabu. Psali o něm Angličané, Američané nebo advokáti, ale historikové měli strach. Já jsem chtěl naopak dokázat, že je možné o něm psát, aniž by se člověk politicky angažoval.

Co tedy zbývá historikům, kteří se specializují na středověk nebo ještě dřívější období?

Pro vzdálenější období je situace úplně jiná. Ve svých Dějinách Francie například vysvětluji, že křížová výprava proti Albigenským dodnes zůstala v kolektivní paměti obyvatel jihu. Snažím se zdůraznit, co z minulosti dále přežívá, a je tak plnohodnotným doplňkem toho, co se skutečně stalo.

U vás je to stejné — konflikt mezi katolíky a protestanty je stále v živé paměti. Minulost proto ovlivňuje například dnešní vztah Čechů k Vídni.

Na základě nedávných událostí to vypadá, jako by se "přepisovaly" oficiální dějiny Francie. Svědčí o tom například film Domorodci o nevděku vůči vojákům z kolonií, kteří bojovali za Francii v průběhu druhé světové války, nebo přiznání zodpovědnosti kolaborantského státu Vichy za deportace francouzských Židů. Můžeme mluvit o pokání? Litují dnes Francouzi koloniální minulosti své země?

Já se rozhodně nepovažuji za antikolonialistu, vždyť jsem se sám na kolonizaci podílel, když jsem učil v Alžírsku! Moje knihy trochu předběhly svou dobu a toto období, které můžeme nazvat pokáním. V mém případě se ale jedná o objektivní analýzu událostí. Dnes je toto pokání v módě především kvůli bývalým koloniím, které se hlásí o svá práva.

Může se tedy něco podobného stát i v dalších zemích? Sudetská otázka je dnes v České republice stále aktuální.

Otázka Sudet je velmi složitá. Toto území se nikdy nemělo stát součástí Československa. Je pochopitelné, že se po válce Češi chtěli pomstít za ponížení, kterému byli vystaveni ze strany Němců. Konflikty tohoto typu je možné vyřešit pouze v případě, že ten, kdo se považuje za oběť, obdrží odškodnění, které ho uspokojí. Dokud se tak nestane, konflikty budou trvat, ať je oběť v právu či ne. Za vlády prezidenta Edvarda Beneše bylo odškodnění vystěhovaných Němců samozřejmě vyloučeno. Za komunismu rovněž, mimo jiné kvůli fašistickým hnutím, která se sudetského území chtěla znovu zmocnit. Dnes je potřeba, aby si vlády obou zemí sedly za jednací stůl a odškodnily oběti vystěhování.

Podívejme se ale jinam: Řekové i Turci, kteří byli vystěhováni ve dvacátých letech 20. století, dostali odškodné. Stejně tak Francouzi, kteří museli opustit Alžírsko. To, že byli donuceni opustit svou zemi, jim samozřejmě nikdo z paměti nevymaže. Pokud však dostanou peníze, aby mohli vést normální život ve své nové zemi, jejich zášť pomalu vymizí.

Jde tedy především o to vstřícné gesto?

Ano, je ale potřeba obojí: vstřícné gesto bez peněz bohužel nestačí.

Jak můžou v tomto účtování s minulostí pomoci historikové?

Historikové by měli vysvětlit, co se stalo. Zatím se tak neděje, protože mají strach se tím zabývat. Historikové by se měli setkat a společně přemýšlet nad tímto problémem, místo aby se tvářili, že neexistuje. Já jsem se kdysi účastnil francouzsko- německých výborů. Když přišla řeč na první světovou válku, objevilo se několik kontroverzních témat: například to, že Němci neměli rozpoutat ponorkovou válku. Zvolili jsme řešení raději o tom nemluvit. To je ale špatný přístup, zamlčováním historie se vyprazdňuje její podstata. Obě strany musí být ochotny ke kompromisu. My dnes navíc nemůžeme nést zodpovědnost za to, co se stalo před několika desítkami let. Můžeme jen zpětně uznat, že to byl zločin proti lidskosti. Z tohoto pohledu je paměť důležitější než sama historie.

Obraťme list a podívejme se na dnešní výuku historie ve Francii. Je stále ve znamení školy Annales?

Často se říká, že se ve Francii učí podle této školy. Pravda je to ale jen částečně. Hlavní otázkou dnes zůstává, co z historie máme učit. Vezměme si příklad Janu z Arku: katolíci říkají, že slyšela hlasy, nekatolíci to popírají. O hlasech tedy raději nebudeme mluvit. Její proces: někteří říkají, že ji odsoudili Angličani, jiní tvrdí, že to byla církev. O tom tedy také nebudeme mluvit. V tom případě ale není co učit! Hlavním problémem výuky historie je tedy otázka, jak události interpretovat. Problém je v tom, že tyto otázky nahrazují vlastní vědomosti. Dříve se studenti museli učit fakta, dnes zase musí vědět, jaké otázky mají klást. V Belgii je to ještě horší. V letech 1970—2000 zde byla snaha vyhnout se politické interpretaci dějin. V první kapitole se děti učily dějiny obilí od počátku až po současnost. Druhá kapitola byla o dějinách průmyslu, takže se zase vrátily do starověku. Teprve potom následovala kapitola o historických osobnostech, které měly údajně podružnou roli. Tato touha po apolitické historii byla naprosto absurdní. Podle mě je mnohem lepší postupovat chronologicky, vysvětlit například komunistický pohled na určitou událost a potom ho zkritizovat.

Mezi výukou historie na vysokých školách ve Francii a v České republice je dnes velký rozdíl. U nás univerzity vychovávají badatele, zatímco ve Francii je studentů historie několikanásobně víc. Je podle Vás dobré vychovávat tak velké množství historiků?

V době, kdy jsem studoval historii, byli na univerzitě převážně budoucí učitelé dějepisu. Dnes je situace jiná: učitelské povolání studenty již tolik neláká. Mnozí absolventi historických oborů nacházejí uplatnění například v médiích. Proto je dnes ve Francii stále méně studentů historie, kteří chtějí pokračovat ve vědecké práci.

Nepřispívá naopak velký počet studentů k popularizaci historie a zvýšení vzdělanosti národa? V České republice je stoupající růst počtu vysokoškolských studentů brán jako pozitivní jev.

To ano, ale co potom? Absolvent si musí především najít práci, a to dnes vůbec není jednoduché. Když jsem já skládal agregaci (tzv. zkouška, po jejímž složení může dotyčný vyučovat na gymnáziu a vysoké škole — pozn. Z. L.), tak brali jednoho z deseti. Dnes je to jeden z třiceti. S doktorátem je to stejné. Je dobře, když jsou mladí lidé vzdělaní, ale je dramatické, když potom nemůžou najít práci odpovídající jejich kvalifi kaci. Demokratizace vzdělání je dobrá věc, ale jen když absolventi mají kam jít. Co se s nimi jinak stane? Jsou zahořklí, protože roky tvrdé práce jsou jim najednou k ničemu.

Marc FERRO (nar. 1924 v Paříži) se za druhé světové války angažoval v odboji. Poté učil historii v Alžírsku a na prestižních pařížských lyceích. V roce 1964 získal místo ředitele výzkumu na Ecole des hautes études en sciences sociales. Po téměř čtyřicet let byl redaktorem Sešitů o ruském a sovětském světě. Ferro byl jedním ze zakladatelů školy Annales, v 60. letech byl redaktorem a později šéfredaktorem stejnojmenného časopisu. Jako hostující profesor pobýval v USA, Kanadě, Rusku či Brazílii. Diváci televizní stanice ARTE ho znají jako autora populárního pořadu Paralelní dějiny. Ferro má velmi široký vědecký záběr — náleží k předním francouzským odborníkům na dějiny Ruska a SSSR (Ruská revoluce 1917), kinematografie (Film a dějiny), kolonialismu (Dějiny kolonizací od dobývání po nezávislost, Černá kniha kolonialismu) a Francie ve 20. století (Dějiny Francie, Velká válka 1914—1918, Pétain). Ferro se rovněž zabýval metodami výuky historie (Jak se vypráví dějiny dětem na celém světě). Marc Ferro je nositelem titulu rytíř humanitních věd, vyznamenání, které uděluje francouzské ministerstvo kultury.

První dáma Francie Cécilia zazářila jako mediální hvězda

2007-07-28T23:09:00.000+02:00

[Právo, 26. 7. 2007, doplněno redakcí]

Manželka francouzského prezidenta Cécilia Sarkozyová, dříve prakticky neviditelná, se náhle stala ostře sledovanou televizní hvězdou těchto dnů.

Francouzské televizní kanály dokola přinášejí záběry, jak bulharské sestřičky při svém úterním triumfálním návratu do Sofie vystupují v jejím doprovodu z prezidentského speciálu šéfa Elysejského paláce a na letišti je vítají davy s bulharskými a francouzskými vlajkami.

„Děkujeme Francii,“ řekla do kamery dívka se slzami v očích. Dalším projevem vděku bylo následné shromáždění před francouzskou ambasádou v Sofii.

Vzhledem k úspěchu celé akce, k jejímuž rozuzlení první dáma Francie v koncovce přispěla, může být země galského kohouta na svůj diplomatický úspěch hrdá. Zároveň se ale ozývají i hlasy oponentů, že si Sarkozyová přisvojila i něco, co jí tak úplně nepatří.

„Jde o politickou záležitost. Podle mě odvedla největší kus práce Evropská unie,“ kritizoval diplomacii hlavy státu člen opozičních socialistů Pierre Moscovici. K socialistům se přidali pochybovači, jimž libyjská akce a také prezentace prezidentovy manželky – jíž francouzská ústava nepřisuzuje žádnou oficiální roli – připadá nepatřičná.

Sarkozy ale všechny tyto výhrady odmítá. „Ten problém jsme vyřešili. Tečka. Kauza, která trvala osm a půl roku, není žádnou běžnou záležitostí, kterou lze řešit běžným způsobem,“ prohlásil Sarkozy. „Byl jsem přesvědčen, že Cécilia může vyvinout užitečnou iniciativu, což udělala s velkou odvahou, upřímností, lidskostí a vervou,“ pochválil svou manželku.

Sarkozyová se přitom již několikrát nechala slyšet, že se nespokojí s rolí manželova „přívěsku“. Ve Francii tak vyvstává vážnější otázka, do jaké míry nyní bude prezidentova choť diplomatickým nástrojem hlavy státu na úkor ministerstva zahraničí. Šéfa diplomacie Bernarda Kouchnera totiž v Libyi nahradila jako prezidentův „osobní vyslanec“. Kouchner nicméně dostal šanci nyní při prezidentově cestě za Kaddáfím.

Nová lady Di?

Podle listu Le Figaro je z první dámy rázem mediální hvězda, záběry návratu bulharských sestřiček v jejím doprovodu totiž oblétly celý svět. „Jde o novou lady Di?“ spekuluje pravicový deník o ambicích francouzské první dámy. V médiích se také objevila přirovnání i k Evitě Perónové, Hillary Clintonové či dokonce Jacqueline Kennedyové. „Jestliže jste měli rádi Jacke Kennedyovou, budete mít rádi i Cécilii Sarkozyovou,“ prohlásil prý sám Sarkozy během večera 6. května, kdy zvítězil v prezidentských volbách.

Sarkozy ale od začátku svého působení v prezidentském úřadu zdůrazňoval, že vyřešení aféry bulharských sestřiček je jeho prioritou. Včera se pak sám vydal do Libye upevnit ekonomické vztahy mezi oběma státy. Francie tak má pomoci Kaddáfího zemi k „návratu do Evropy“.

Francouzi jsou šampiony ve svádění po internetu

2007-07-03T08:45:00.000+02:00

[Právo, 2. 7. 2007]

Internetové seznamky začínají v západních zemích pomalu nahrazovat klasické seznamovací agentury. V zemi galského kohouta tento obchod doslova kvete. „Ve Francii je patnáct milionů svobodných. V Paříži každé druhé manželství končí rozvodem – jedná se o výjimečný trh,“ mne si ruce nad smůlou druhých tvůrce jedné z internetových seznamek Didier Ryckelynck.

Stále běžnější zejména mezi mládeží

Dosud Francouzi nejčastěji potkávali svého budoucího partnera mezi kolegy v práci. Seznamování po internetu se však mezi mladými stává čím dál běžnější. Co je k tomu vede? „Je to způsob, jak lépe poznat zájmy druhého, než se s ním seznámíte fyzicky. Většina mých svobodných kamarádů je zaregistrována u některé z internetových seznamek,“ svěřila se Právu Emma.

Úspěšnost údajně dosahuje 80 procent

„Nejdřív jsem se zaregistroval jen tak na zkoušku. A také proto, abych poznal lidi mimo okruh svých známých,“ přiznává její přítel ze seznamky Jean-Philippe.

Na evropském trhu „svůdců po internetu“ vedou právě Francouzi. Jedničkou je firma Meetic. Denně se na jejích stránkách zaregistruje až 30 tisíc nových uživatelů, kteří za služby společnosti zaplatí průměrně 15 eur (asi 425 Kč) měsíčně. Za to mohou doufat, že budou patřit do kategorie šťastných, kteří si prostřednictvím seznamky najdou partnera – úspěšnost údajně dosahuje 80 procent.Pro novodobé dohazovače je internet způsobem, jak zbohatnout. Svědčí o tom strmý růst obratu firmy Meetic a její nedávné uvedení na burzu. Firma dnes nabízí své služby ve čtrnácti zemích.

Malé seznamky nemají šanci

„Pro malé seznamky není na trhu místo. Vše záleží na počtu lidí v databázi,“ vysvětluje její ředitel Marc Simoncini. Francouzi mají dokonce návod, jak svádět po internetu. Je jím kniha „Jak být nejlepší na Meeticu“ od Pierra Gasparda. „Je to jako v životě – musíte nabídnout něco jiného než ostatní,“ radí autor.

Příležitost pro nesmělé

Internetové seznamky fungují jako obrovský supermarket, kde si každý najde to své. Někteří hledají celoživotní lásku, jiní si chtějí jen „užít“. Podle sociologa Pascala Lardelliera jsou seznamky jedinečnou příležitostí pro nesmělé muže. „Ti, kteří by si nikdy netroufli oslovit ženu například v baru, mohou napsat jednu zprávu a rozeslat ji během několika minut třeba padesáti ženám,“ vysvětluje v deníku Le Monde.

Objevili se i lidé, kteří chtěli služeb internetových seznamek zneužít. Je znám případ, kdy se žena vydávala za svou kolegyni, aby se jí pomstila. Udělala z ní „ženu, která vyhledává sex“ a zveřejnila dokonce její telefonní číslo. Podvodnice však byla dopadena a odsouzena k pokutě 10 tisíc eur (282 tisíc Kč).

Francouzská maturita je nejen zkouškou dospělosti

2007-06-26T16:04:00.000+02:00

[Právo, 25. 6. 2007]

Z maturitních zkoušek se ve Francii stává výhodný obchod. Ještě před pár lety se jednalo především o zkoušku znalostí, dnes přicházejí ke slovu také peněženky rodičů.

„Maturita dnes nemá stejnou hodnotu jako před 20 lety. Doučování se stalo masovou záležitostí,“ míní novinář Emmanuel Davidenkoff. Pětina středoškoláků totiž využívá služeb agentur zprostředkovávajících doučování.

Co rodiče vede k tomu, aby dětem platili doučování za 15 až 20 eur (427 až 570 Kč) na hodinu? Především strach z nezaměstnanosti. „Maturita je prioritou, to raději nepojedeme na dovolenou,“ svěřil se v pořadu stanice France Info otec letošního maturanta. Rodiče se snaží svým potomkům vštípit, že jejich kariéra začíná již maturitou. Výsledky tomuto tlaku odpovídají: v roce 2006 maturitu úspěšně složilo rekordních 82 procent studentů –dvakrát tolik než před 20 lety.

Podle ankety ministerstva školství si dvě třetiny studentů díky doučování zlepšily známky, polovina z nich však mluví pouze o mírném zlepšení. Lze pochybovat o tom, zda doučování využívají studenti, kteří to nejvíce potřebují. „Učební pomůcky k maturitě nejčastěji vyhledávají pracovití studenti,“ upřesňuje marketingová vedoucí nakladatelství Hatier.

Na současné „módě doučování“ má podíl také stát. Rodiče, kteří platí svým potomkům soukromé hodiny, si mohou polovinu této částky odečíst z daní. Tuto výhodu však nemají sociálně nejslabší, kterých se daňová povinnost netýká.

„Školství je dnes jeden velký obchod. Pomalejším studentům by měla pomoci škola, a ne soukromé hodiny,“ stěžuje si další posluchačka France Info.

Přiživit se chce každý

Svou roli v komercializaci zkoušky dospělosti hraje také reklama. Budoucí maturanti jsou zavaleni publikacemi typu „Jak odmaturovat“, na internetu jsou jim nabízeny protistresové léky či soubory MP3 s nahranými lekcemi vybraných předmětů. Do systému se zapojili i sami učitelé – podle odhadů si až 30 procent z nich přivydělává doučováním. V marketingové politice dosáhlo vrcholu nakladatelství Hatier: „Pokud vyhoříte u zkoušky dospělosti, nakladatelství se zavazuje proplatit vám zakoupenou publikaci z edice maturit,“ upřesňuje. Z maturity se tak stává především zkouška pevných nervů a schopnosti odolat marketingovým lákadlům.

Nízký počet vysokoškoláků nahrává absolventům, neúspěšné uchazeče nutí ke studiu v zahraničí

2007-06-18T13:55:00.000+02:00

[Lidové noviny, 16. 6. 2007, dopisy redakci, doplněná verze]

I když nejsem zastáncem zmrazení počtu nově přijatých studentů, nemůžu se ubránit pocitu, že pro absolventy je to vlastně výhoda. Mít velký počet vysokoškolsky vzdělaných lidí je pro každý stát jistě dobrou vizitkou, ale konkurence na trhu práce je pak o to větší.

Ve Francii může vysokou studovat každý, kdo má maturitu a umí francouzsky. Bakalářský program však ukončí pouhých šedesát procent studentů. I tak má ve Francii vysokou školu čtyřicet procent obyvatel. Výsledek? Je nutné studovat nějaký opravdu „užitečný“ obor, aby absolvent našel uplatnění.

Vystudovala jsem ve Francii historii a mezinárodní vztahy. Když dnes srovnám své francouzské a české kamarády s diplomem z humanitních věd, rozdíly jsou obrovské. Většina Čechů má dobře placenou práci, kterou našli hned po ukončení školy. Ve Francii naopak absolventi stráví několik měsíců tím, že dělají neplacené stáže. Pak jim konečně dojde, že humanitní vzdělání je k ničemu a jdou studovat „něco pořádného“. Důsledkem velkého množství vysokoškolsky vzdělaných lidí totiž je, že takový diplom z mezinárodních vztahů je téměř k ničemu, protože ho může mít téměř každý.

Je proto ideální vystudovat v zahraničí a pak se vrátit zpátky. Francouzi už se to také naučili. Pro velmi žádané obory, jako např. ortofonie nebo veterina, je na jejich univerzitách numerus clausus. Proto začali jezdit za studiem do Belgie, kde podobné omezení neexistovalo. Na veterině v belgickém Lutychu proto před pár lety dvě třetiny studentů pocházely z Francie. Místním se to samozřejmě nelíbilo, takže to vyřešili po svém: počet zahraničních studentů omezili na třicet procent. A aby bylo vše „spravedlivé“, o přijatých rozhodne los.Na francouzském příkladě je vidět, že obě vysokoškolské politiky mají své stinné stránky. Pokud univerzity přijmou všechny uchazeče, absolventi se pak boxují o prestižní místa. Pokud je počet přijímaných studentů omezen, ti neúspěšní zamíří do zahraničí. K nám tento trend určitě také jednou dojde. Studium v zahraničí je sice drahé, ale Češi si umí poradit.

Recenze na knihu Dějiny Francie od Marca Ferra

2007-05-28T23:58:00.000+02:00

[Dějiny a současnost, 6/2007]

Čeští čtenáři se konečně dočkali překladu velikána francouzské historie Marca Ferra (nar. 1924). Při pohledu na jeho život se chce říci, kdo jiný si dnes může dovolit sepsat dějiny francouzského národa? Ferro se za druhé světové války angažoval v odboji, poté učil historii v Alžírsku, stal se jedním z představitelů francouzské školy Annales a nakonec ředitelem výzkumu na prestižní Ecole des hautes études en sciences sociales. Je odborníkem na dějiny 20. století (Rusko a SSSR, kolonialismus), zabýval se metodami výuky historie. Stal se také propagátorem myšlenky, že kinematografie má své místo v dějinách.

Ferrovy Dějiny Francie jsou rozděleny do dvou částí, chronologické a tematické. V kapitole „Román národa“ autor podává přehled historických událostí od objevení Galie po současnost. Názvy kapitol charakterizují každé období — setkáváme se tak s časem církve, absolutistické monarchie, revolucí a koloniálních říší, nebezpečenství a proměn. V druhé části se Ferro vrací k vybraným tématům a snaží se charakterizovat rysy francouzské společnosti. K českému překladu byla navíc připojena dvacetistránková pasáž o česko-francouzských vztazích, kde se Milena Lenderová zamýšlí nad kulturními vztahy mezi Prahou a Paříží. Ve Ferrově textu se odkaz na českou historii objevuje jen za Mnichova, dále je zmíněn Slánského proces a Pražské jaro. Doplňující kapitola proto českého čtenáře uspokojivě nasytí.

Dějiny Francie již byly sepsány mnohokrát. Ferro však vychází z toho, že interpretace historie je vždy poplatná své době. Polemizuje proto s vžitými představami a snaží se skoncovat s využíváním historie ke glorifikaci státu. V tomto ohledu je Ferrovo dílo také poplatné své době — Jacques Chirac během své prezidentské kariéry otevřel nejedno historické tabu, například když přiznal odpovědnost francouzského státu za deportace Židů během druhé světové války. Ferro se proto snaží o historickou spravedlnost a mluví i o temných stránkách francouzské minulosti. Evropská integrace a globalizace si dnes žádají nový pohled na dějiny — je proto nutné dívat se na historii každého národa evropskýma očima.

Autor nezapře svou specializaci na Rusko — v textu se objevují časté odkazy na ruskou či sovětskou historii. Dále je v textu patrný vliv školy Annales a její interdisciplinární pohled na historii. Své místo zde mají geografie a také zdánlivě okrajová témata jako například dějiny módy, stolování či etapy lidského života. Zvolená témata odpovídají stereotypům, které si cizinci o Francouzích vytvářejí. Je proto těžké autorovi vyčítat, že dává méně prostoru "serióznějším" tématům.

Ferro se snaží vysvětlit přítomnost minulostí — vystihuje proto charakteristické rysy dnešní společnosti, jako jsou sociální problémy, byrokracie, imigrační problémy či role intelektuálů v politice. Cílem jeho díla je ukázat, jak se dějiny podílejí na vytváření identity francouzského národa. Proto „načrtává vývoj dějin ... s tím, co se o nich zachovalo v paměti a co znovu vzkřísila představivost“ (s. 7). Autor využívá lidskou paměť jako archivní zdroj, v kapitole o pařížské Komuně proto například zmiňuje, že obyvatelé kvůli špatnému zásobování jedli krysy a že Gambetta uletěl v balonu. Ferro přibližuje dějiny svým čtenářům prostřednictvím jejich hrdinů. Historii proto píše tak, jak ji znají lidé — v kapitole o Galii nesmí chybět zmínka o Asterixovi, hrdinovi nesmrtelného komiksu. Francouzský čtenář tak může zpytovat své vlastní historické povědomí a srovnat, do jaké míry se Ferro "strefil" při vykreslování francouzské identity.

Pro českého čtenáře není kniha jen pojednáním o historii, ale také návodem k pochopení "božské Francie", kde se snoubí slavná minulost se současnou krizí národní identity. Ferro bez obalu říká, čím jeho země byla v minulosti a co z jejího kulturního vzoru zůstalo dnes.

V češtině dosud vyšly dvoje Dějiny Francie, jedná se o překlady děl Andrého Mauroise (originál 1958) a kolektivu autorů pod vedením Georga Dubyho (originál 1977). Nakladatelství Lidové noviny obratně sáhlo po knize, která tyto publikace doplní a zaktualizuje. Maurois dělá z historie napínavý román, zatímco Dubyho práce je vědeckou publikací encyklopedického charakteru. Největším přínosem Ferrovy knihy je proto tematický pohled na dějiny, snaha o překonání starých mýtů a zdůraznění vazeb mezi minulostí a přítomností. Kniha je tedy určena všem milovníkům země galského kohouta. Velký dík patří také oběma překladatelkám, jejichž zásluhou se Ferrův "román" plynule odvíjí i v češtině.

Berme cizince jako přínos pro společnost

2007-04-04T14:25:00.000+02:00

[Lidové noviny, 4. 4. 2007, dopisy redakci]

České děti budou vzdělávány v multikulturní výchově, aby byly tolerantnější k cizincům. Žiji několik let v Paříži, kde v této oblasti funguje škola života. Díky francouzskému příkladu si můžeme představit, jak se naše děti budou k cizincům chovat v dospělosti.

Pokud multikulturní výuka zabere, budeme brát cizince jako přínos. Ve Francii jedno nakladatelství pro děti vydává CD písniček a básniček různých kultur – nejnovější z nich jsou slovanské země. Tento projekt je možný jedině v multikulturní zemi, kde je dostatek interpretů i posluchačů. Pokud se multikulturní výchova českých dětí nepovede, cizinci budou bydlet v uzavřených ghettech a budou dělat podružné práce, do kterých se Čechům nechce. Jako ve Francii.

Francouzský prezident na konci svého prezidentského mandátu „vyznává lásku“ Africe

2007-03-16T22:06:00.000+01:00

[Právo, 13. 3. 2007, pozměněná verze]

Nedávný summit čtyřicítky představitelů afrických zemí v jihofrancouzském Cannes otevřel debatu o africké politice Jacquese Chiraka, kterému zbývají necelé dva měsíce v prezidentském úřadě. V této oblasti byl neobyčejně aktivní, vysloužil si dokonce přezdívku „Chirak – Afričan“.

Když se Chirak roku 1995 ujímal prezidentského úřadu, byly vztahy mezi Francií a Afrikou na mrtvém bodě. Prezident navázal s mnohými z afrických představitelů osobní kontakt a zasadil se o mimořádný rozvoj bilaterálních vztahů v politické a vojenské oblasti.

Jednou z jeho nedávných iniciativ bylo zavedení „Chirakova poplatku“ při nákupu letenek. Výtěžek z tohoto prodeje jde na pomoc Africe. Na francouzsko-africkém summitu v Cannes byl jeho vřelý vztah k tomuto kontinentu dokonce označen za „vyznání lásky“.

Prezident však dal v minulosti najevo, že si o francouzském dobrodiní nedělá žádné iluze: „Po čtyři a půl století jsme nechali Afriku krvácet. Potom jsme ji oloupili o suroviny a tvrdili jsme, že Afričané k ničemu nejsou. (...) Dnes jim prostřednictvím stipendií krademe mozky.“ Takto Jacques Chirak charakterizoval francouzsko-africké vztahy před šesti lety.

Rozporuplná bilance Chirakovy politiky

Obránci lidských práv však odsuzují prezidentovu podporu autoritativních režimů v zemích, jakou je např. Eritrea. Další černou dírou demokracie je Čad, kde vojenská intervence Francie udržela u moci místního diktátora Idrissa Déby.

Ani Afričané si při hodnocení Chirakovy politiky neberou servítky - většinou je označují za snůšku dobrých úmyslů bez praktického významu. Jiní odsuzují politiku Paříže jako prospěchářskou: „Řečmi o spolupráci se francouzské hlavy státu snaží skrýt svůj pravý záměr – ospravedlnit neokolonialismus,“ bije na poplach deník Naše cesta na Pobřeží slonoviny.

Doby, kdy platil De Gaullův slogan „země nemají přátele, ale jen své vlastní zájmy“, však již skončily. Prioritou Jacquese Chiraka proto bylo vytvořit novou evropsko-africkou osu, aby Francie mohla bránit své barvy po boku dalších evropských zemí.

Evropské přítomnosti v Africe však nastávají těžké časy - v ekonomické oblasti se neustále snižuje. Evropu dnes čím dál více nahrazují asijské země, které posilují svou ekonomickou politiku aktivní diplomacií. V Africe je velké množství surovin, které lákají především rychle se rozvíjející ekonomiky.

Francouzští zachránci Židů vstoupili do dějin

2007-03-13T23:27:00.000+01:00

[Dějiny a současnost, 3/2007]

Prezident Jacques Chirac odhalil v Panteonu pamětní desku na počest Spravedlivých Francie, kteří zachránili tisíce životů francouzských Židů za druhé světové války. „Tisíce světýlek vytrvaly i pod tmavým závojem nenávisti, který Francii halil během let okupace“, můžeme na ní číst.

Panteon je místem posledního odpočinku velikánů francouzské historie. Rozhodnutím připomenout na tomto posvátném místě hrdinné činy francouzských Spravedlivých jim Jacques Chirac přisoudil historické místo v paměti národa. „,Kdo zachrání život, zachrání celý vesmír,' píše se v Talmudu. (...) Každý z vás proto určitým způsobem zachránil lidstvo. (...) Vy, Spravedliví Francie, jste předali zásadní odkaz současnosti i budoucnosti našeho národa: odmítnutí lhostejnosti a zaslepenosti.“

Jacques Chirac tímto činem navazuje na své předchozí účtování s historií. Roku 1995 jako první prezident připustil, že francouzský stát nese zodpovědnost za razii z 16. a 17. července 1942 zvanou Vel'd'Hiv'. Policie tehdy zatkla téměř třináct tisíc Židů, z nichž většina zahynula v koncentračních táborech. Během svého úřadování se prezident vyjádřil také k dalším černým stránkám francouzské historie: odsoudil otroctví a zasadil se o uznání zásluh vojáků z kolonií, kteří bojovali pod francouzskou vlajkou za druhé světové války. Na konci svého mandátu chce proto učinit zadost také světlým stránkám francouzské historie, a hrdinství Spravedlivých je jednou z nich. „Díky vám (...) se dnes můžeme podívat své historii zpříma do očí. Můžeme být hrdi na to, že jsme Francouzi!“ Kritikové však nezapomínají podotknout, že historie je nejsilnější kapitolou Chiracovy spíše průměrné prezidentské kariéry.

Titul Spravedliví všech národů, původem z Talmudu, je určen pro ty, kdo pomohli za druhé světové války Židům bez nároku na finanční kompenzaci. Speciální komise memoriálu Jad Vašem v Jeruzalémě již udělila tento titul zhruba dvaceti tisícům Evropanů. Mezi nimi jsou necelé tři tisíce Francouzů, čímž se země galského kohouta zařadila na třetí místo za Polsko a Nizozemsko. Mnohé z příběhů Spravedlivých byly zachyceny ve filmu či literatuře, jako např. Schindlerův seznam.

Ve Francii bylo před vypuknutím druhé světové války na tři sta tisíc Židů. Díky pomoci Spravedlivých tři čtvrtiny z nich válku přežily. Ani jejich příběhy nebudou zapomenuty. Některé z nich byly roku 2003 vydány ve Slovníku Spravedlivých pod vedením Luciena Lazara. Kniha s předmluvou Jacquese Chiraca je laděna do stejného tónu jako prezidentův projev v Panteonu: „Je pro nás útěchou (...), že existovali lidé, kteří v době barbarství a úpadku zachránili čest Francie. Nadešel čas přisoudit jim místo v paměti Francouzů.“ V dnešní době, kdy je historická paměť obětí útoků ze strany negativistů, je toto poselství stále aktuální.

Francouzské děti mohou mít po rozvodu dva domovy

2007-01-27T09:56:00.000+01:00

[Právo, 24. 1. 2007]

Především otcové si tuto praxi už pět let pochvalují

Polovina francouzských manželství končí rozvodem. Ve třetině případů se jedná o rodiny se dvěma či více dětmi, které je třeba zabezpečit, aby rozchodem rodičů netrpěly. Čím dál více párů proto využívá možnosti „střídavého opatrování“: děti bydlí jeden týden u matky a druhý u otce. Systém je však finančně i organizačně náročný, uplatňují ho proto většinou jen dvojice s vysokými příjmy, které spolu i nadále dobře vycházejí.

Vybírá si ho jedno z deseti rozvedených manželství. Tuto možnost mají od roku 2002, kdy parlament systém uzákonil na popud Ségolene Royalové, tehdejší ministryně pro rodinu a nynější kandidátky na prezidentský úřad.

Před tímto datem byla výchova dítěte automaticky svěřena jednomu z rodičů, v 80 procentech případů matce. Dobám, kdy výchova zůstávala čistě ženskou záležitostí, však už odzvonilo. „O děti jsme se starali od narození oba stejně, systém střídavého hlídání proto přirozeně vyplynul ze situace,“ řekl Právu Cyrille, otec osmileté Blondine a pětileté Emilie.

Zákonem o střídavém hlídání francouzská legislativa zareagovala na vývoj společnosti a přiznala dětem právo mít i po rozvodu oba rodiče. „Matka, která chce přervat všechny vazby s bývalým manželem, to nemůže chtít i po dětech,“ vysvětluje psycholožka Francine Cyr.

Eléonore nesnáší pátky

Jak systém střídavého opatrování snášejí děti? „Nemám ráda pátky, kdy se musím stěhovat z jednoho domova do druhého. Ale díky tomu pravidelně vidím tátu i mámu, a to je moc fajn,“ cituje deník Le Monde devítiletou Eléonore.

Cyrille se stal jednoznačným zastáncem střídavého opatrování: „Dcery se situaci velmi dobře přizpůsobily. Čím jsou větší, tím je pro něj systém snesitelnější.“ Některé děti však tento kočovný život špatně snášejí, obzvlášť mladší pěti let.

Psychologové ale upozorňují, že pokud mezi bývalými partnery převládají napjaté vztahy, může střídavé hlídání působit na děti hůře než rozvod. „Rodiče si občas chtějí rozdělit dítě, jako kdyby se jednalo o majetek,“ varuje Francine Cyrová. Je proto nutné, aby spolu rodiče i nadále komunikovali. „Jsme v téměř každodenním kontaktu: ověřování úkolů, vyzvedávání zapomenutých sešitů a hraček, plánování prázdnin...“ vyjmenovává Cyrille své otcovské povinnosti.